III.ÚS 4221/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 9. 3. 2017 č. j. 27 C 344/2007-193 zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 27 C 344/2007, v němž mu byla uložena povinnost vyklidit byt, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 6. 11. 2017 č. j. 68 Co 230/2017-210 usnesení obvodního soudu jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018 č. j. 26 Cdo 1737/2018-236 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení městského soudu, a to pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.

Stěžovatel je přesvědčen, že důvod pro obnovu řízení byl dán, neboť soudu předložil konkrétní argumenty o tom, proč někdejší výpověď z nájmu bytu nemusela být řádně doručena, zejména pak, že vypátral, že poštu měla doručovat Soňa Chrbolková, avšak tato osoba stěžovateli odmítla cokoliv k doručování říci, což již samo o sobě o jeho řádném provedení vyvolává důvodné pochybnosti.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále).

Nejvyšší soud odmítl podané dovolání pro vady spočívající v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádnou právní argumentaci směřující proti tomu, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Za takovéto situace Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu nevymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§ 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.