III.ÚS 423/24 – Ústavní soud

III.ÚS 423/24 ze dne 19. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. D., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2023 č. j. 10 To 86/2023-122 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2023 sp. zn. Nt 203/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Jitky D. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. K věci samé pak Ústavní soud především uvádí - aniž by bylo nutno detailně opakovat průběh předchozího trestního řízení vedeného proti stěžovateli - že byl uznán vinným zločinem znásilnění. Za tento trestný čin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání osmi let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V souvislosti s tím byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 11. 2020 sp. zn. 17 T 5/2020 (v rámci něhož byl stěžovatel uznán vinným právě trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání), jakož i všechna další rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením rozsudku Okresního soudu v České Lípě, pozbyla podkladu. Stěžovatel v návaznosti na meritorní rozhodnutí prvostupňového soudu využil podání odvolání, dovolání a ústavní stížnosti, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 996/22 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). 3. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") zamítl návrh stěžovatele jako odsouzeného na povolení obnovy řízení ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 46 T 1/2021. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že po provedeném dokazování ve veřejném zasedání nemá za prokázané splnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Za novou skutečnost nelze podle městského soudu považovat změnu výpovědi stěžovatele, který se v původním hlavním líčení k činu nedoznal; pro rozhodnutí o stěžovatelově vině totiž byly rozhodující jiné důkazy, které soud specifikoval. Stěžovatel se podle městského soudu ani ve své nové výpovědi, která má odůvodňovat připuštění obnovy řízení, ke skutku nedoznává, popírá povědomí o věku poškozené. Nově sice doznává, že k souloži s poškozenou došlo, nebylo to však rozhodně proti její vůli. Podle městského soudu se ovšem ani ve světle této nové výpovědi stěžovatele nemohlo hodnocení stěžovatelova případu změnit. Stěžovatel je usvědčován z jemu za vinu kladené trestné činnosti řadou jiných důkazů nezávislých na výpovědi samotného stěžovatele. Pokud stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení žádal provedení důkazů prostřednictvím vyšetření na detektoru lži nebo prostřednictvím vyšetření v hypnóze, pak k tomu městský soud uvedl, že takové postupy nejsou z procesního hlediska možné. Důvodem pro povolení obnovy řízení nemůže být podle městského soudu ani stěžovatelem navrhovaný výslech jím uváděných svědků, neboť tito již byli v rámci původního trestního řízení o věci stěžovatele slyšeni; žádný ze stěžovatelem navrhovaných svědků nebyl bezprostředně přítomen souloži mezi stěžovatelem a poškozenou, a proto se k případné dobrovolnosti pohlavního styku nemohl vyjádřit. 4. Následná stížnost stěžovatele podaná podle § 141 a násl. tr. řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuta. Ani podle vrchního soudu ve věci stěžovatele nejsou dány důvody pro povolení obnovy řízení. Stěžovatel se podle vrchního soudu domáhá toliko doplnění dokazování, které však již bylo z podstatné části a náležitým způsobem v řízení před soudy provedeno. Samotná změna výpovědi (respektive stanoviska) stěžovatele přitom bez dalšího nemůže být považována za novou skutečnost (důkaz) ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu. I podle vrchního soudu přitom ve věci byly provedeny důkazy, které zcela jednoznačně svědčí o vině stěžovatele skutkem, pro který byl odsouzen již v rámci meritorního rozhodování. S ohledem na námitky ve vztahu k věrohodnosti poškozené se stěžovatel podle vrchního soudu pouze snaží poškozenou znevěrohodnit. Pro takový účel však institut povolení obnovy řízení koncipován není. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, že jeho návrh na povolení obnovy řízení byl odůvodněn zejména jeho novou výpovědí, kterou před soudem učinil a která měla být na rozdíl od jeho předchozí výpovědi pravdivá. V návaznosti na svoji novou výpověď navrhoval řadu dalších důkazů, zejména přečtením znaleckých posudků zpracovaných k osobě poškozené (a posouzení její věrohodnosti) a dále výslechy svědků J. H., R. K. a L. U. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje okolnosti, za nichž se s poškozenou seznámil, okolnosti jejich vzájemné - a údajně dobrovolné - soulože, jakož i to, jak následně poškozenou doprovodil na její cestě domů. 6. Stěžovatel se domnívá, že argumentace obecných soudů postrádá logiku, neboť skutečnost, že ani tentokrát svoji vinu nedoznává, nemá nic společného s tím, zda jde o novotu, která může odůvodnit vyhovění jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel se s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.) domnívá, že jím uváděné nové skutečnosti a důkazy nejsou jen hypotetické či zjevně pochybné a sporné, a proto obecné soudy pochybily, pokud se jimi důsledněji nezabývaly a nehodnotily je jednotlivě i v jejich souhrnu. Trestná činnost kladená stěžovateli za vinu je potvrzována jen výpovědí samotné poškozené, byť i znalci se v rámci řízení měli vyjádřit tak, že obecná věrohodnost poškozené je zásadně snížena. To se ostatně projevuje tak, že výpověď poškozené byla nesouladná v tom, v jakém okamžiku při setkání se stěžovatelem bylo venku tma nebo světlo. Pokud stěžovatel navrhoval výpovědi svědků J. H., R. K. a L. U., činil tak proto, že tito svědci se mohli vyjádřit k tomu, jak se poškozená chovala k dospělým mužům. Obecné soudy rovněž nevyhověly ani návrhu stěžovatele, aby v rámci řízení o povolení obnovy byl čten znalecký posudek týkající se poškozené [zde má stěžovatel patrně na mysli znalecký posudek v jiné trestní věci, týkající se toho, že poškozená byla - zjednodušeně řečeno - týrána a (a sexuálně zneužívána) vlastním otcem; pozn. Ústavní soud]. Obecné soudy rovněž nevyhověly stěžovatelovu návrhu na vyšetření detektorem lži nebo vyšetření v hypnóze. Stěžovatelem navrhované důkazy naopak obecné soudy hodnotily toliko izolovaně v kontextu již provedeného dokazování v rámci původního meritorního řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbN