III.ÚS 437/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 437/19 ze dne 11. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Špalka, zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2018 č. j. 23 Cdo 1521/2018-258, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2017 č. j. 28 Co 64/2014-231, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 23 Cdo 4349/2014-171 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. října 2013 č. j. 17 EC 120/2012-82, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Ing. Miroslava Čecha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 17 EC 120/2012 [pozn.: Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") je v ústavní stížnosti opakovaně nesprávně označován jako Obvodní soud pro Prahu 5] se podává, že tento soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 153 050 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 0,5 % denně z této částky od 13. 6. 2012 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud vyšel, stručně shrnuto, ze zjištění, že stěžovatel (jako zhotovitel) uzavřel s vedlejším účastníkem (jako objednatelem) smlouvu o dílo dle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jejímž předmětem byla rekonstrukce rodinného domu. Pro případ výskytu vad díla nebo nedodělků si strany ujednaly, že vedlejší účastník je oprávněn pozastavit zaplacení peněžité částky ve výši 10 % bez daně z přidané hodnoty z poslední faktury, přičemž tuto částku je pak povinen stěžovateli zaplatit do 14 dnů po odstranění poslední vady či nedodělků na díle. Přesto, že vedlejší účastník již v průběhu provádění díla upozorňoval na vadu - tzv. prokvétání hmoždinek na fasádě a žádal její odstranění, stěžovatel opatření k zamezení vady neučinil. Při převzetí díla dne 22. 12. 2012 byla uvedená vada označena a strany se dohodly na pozastávce ve výši 153 050 Kč do doby odstranění této vady. K jejímu odstranění však ve sjednaném termínu nedošlo, přičemž stěžovatel uvedený jev na fasádě domu za vadu nepovažoval a dožadoval se naopak zaplacení pozastávky. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2014 č. j. 28 Co 64/2014-113 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalobě stěžovatele vyhověl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neporušil technické normy a provedení fasády nebylo vadné, neboť po funkční stránce splnilo svůj účel. 4. Nejvyšší soud k dovolání vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť městský soud vyřešil otázku existence vady v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle níž je vadou nikoliv pouze snížení funkčních vlastností věci, ale rovněž snížení její estetické hodnoty. 5. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. 6. Dovolání stěžovatele proti v pořadí druhému rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. II. Argumentace stěžovatele 7. Podstatu ústavní stížnosti stěžovatele tvoří především dvě námitky. První z nich stěžovatel brojí proti průběhu porady senátu městského soudu před vyhlášením v pořadí druhého rozsudku ve věci, jejíž neveřejnost měla být zcela bezprecedentním způsobem narušena vstupem právního zástupce vedlejšího účastníka do jednací místnosti, který tak učinil údajně za účelem vypnutí záznamového zařízení, jež nechal omylem zapnuté. Předsedkyně senátu navíc v rozporu s § 15 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen "jednací řád pro okresní a krajské soudy"), před započetím porady senátu nevyzvala přítomné, aby opustili jednací síň se všemi svými věcmi. Vzhledem k tomu, že k vyhlášení rozsudku došlo bezprostředně po této poradě, stěžovateli nebylo umožněno proti jejímu průběhu uplatnit jakoukoliv námitku. Tu následně uplatnil až ve svém dovolání, jež však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, aniž by se podstatou námitky zabýval. O tom, zda byla porada skutečně na danou dobu přerušena, jak bylo stěžovateli následně sděleno, lze tak již pouze spekulovat. Další pochybení obecných soudů mělo dle stěžovatele spočívat v tom, že řada informací z hodnocených důkazů byla v průběhu řízení deformována a takto pokřivena se nepřípustným způsobem promítla do napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Vyjádření k věci 9. Ústavní soud vyzval obvodní soud, městský soud a Nejvyšší soud jako účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 10. Obvodní soud k části stěžovatelovy argumentace, jež byla namířena (rovněž) proti rozsudku tohoto soudu, uvedl, že ve věci provedené důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jež je promítnuta do § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Závěr o zjištěném skutkovém stavu, jenž byl pro posouzení věci rozhodující, navíc stěžovatel jako takový nenapadá, napadá pouze hodnocení jednoho dílčího důkazu, a to existenci jevu tzv. prokvétání fasády. Uvedená skutečnost však nebyla dle obvodního soudu mezi účastníky řízení sporná, neboť byla konstatována již v protokole o předání a převzetí díla ze dne 7. 12. 2011; sporné bylo pouze to, zda lze tento jev považovat za vadu nebo nikoliv. 11. Předsedkyně senátu městského soudu ve svém vyjádření odkázala především na zvukový záznam z jednání, přičemž popřela, že by právní zástupce vedlejšího účastníka v jednací místnosti setrval delší dobu, navíc bez toho, aby o tom byl informován právní zástupce stěžovatele. K narušení neveřejnosti porady před vyhlášením napadeného rozsudku tak podle jejího názoru nedošlo. Nejvyšší soud se následně touto námitkou nezabýval, neboť směřovala "pouze" do vad řízení, nikoli do právního posouzení některé z otázek, kterými se zabýval městský soud v napadeném rozhodnutí. 12. Nejvyšší soud plně odkázal na argumentaci obsaženou v obou jeho napadených rozhodnutích a vyjádřil názor, že jimi nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele. 13. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť nevnášejí do posuzovaného případu nové skutečnosti či právní úvahy, které by byly stěžovateli - vzhledem k obsahu jeho podání a obsahu napadených rozhodnutí - neznámé. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud si pro posouzení, zda v dané věci došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od obvodního soudu spis sp. zn. 17 EC 120/2012. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 15. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuz