III.ÚS 446/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 446/23 ze dne 21. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Kirchnera, zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 91 Co 226/2022-147 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. května 2022 č. j. 18 C 12/2022-106, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. V řízení o zaplacení částky ve výši 33 223 Kč s příslušenstvím Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 5. 2022 č. j. 18 C 12/2022-106 uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 6 645 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku, tj. co do částky 26 578 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobou uplatněný nárok představoval regres vedlejší účastnice řízení vůči stěžovateli za pojistné plnění vyplacené Janě Hlavaté z havarijního pojištění vozidla, když škoda byla způsobena v důsledku dopravní nehody, jejímiž účastníky byli stěžovatel a Jana Hlavatá. Po provedeném dokazování stanovil obvodní soud míru spoluzavinění stěžovatele, který na kole vjel na přechod pro chodce, aniž by dal přednost přijíždějícímu vozidlu řízenému Janou Hlavatou, na 20%, a v tomto rozsahu mu uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení jako pojistitelce poškozené řidičky škodu z celkové výše vyplaceného pojistného plnění. Hlavní příčinu škody spatřoval obvodní soud na straně řidičky Jany Hlavaté, která porušila svoje povinnosti zakotvené v § 4 písm. a) a § 23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, neboť nepřizpůsobila své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích a nevěnovala se plně řízení vozidla. 3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 11. 2022 č. j. 91 Co 226/2022-147 rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Změnil jej částečně ve výroku II. tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení ještě částku ve výši 19 933 Kč s příslušenstvím; jinak jej potvrdil (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu. Stejně jako obvodní soud nevyhověl návrhům stěžovatele na doplnění dokazování (účastnickým výslechem stěžovatele a svědeckou výpovědí Jitky Šůrové). Na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že hlavní příčinou vzniku škody bylo porušení právní povinnosti stěžovatelem, který na jízdním kole vjel na přechod pro chodce, což je zakázáno (srov. § 54 zákona o silničním provozu) a navíc tak učinil přesto, že vozidlo řidičky Jany Hlavaté viděl z pravé strany přijíždět, což uvedl i do protokolu sepsaného policií. Tímto jednáním porušil své povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích [§ 4 písm. a) a c) zákona o silničním provozu]. Zavinění spatřoval městský soud i na straně řidičky Jany Hlavaté, která porušila prevenční povinnost podle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, když mohla a měla před přechodem pro chodce zpomalit, byť jí to dopravní značení ani zákon neukládaly. S ohledem na výše uvedené stanovil městský soud míru zavinění řidičky vozidla Jany Hlavaté na škodě na 20% a zavinění stěžovatele v rozsahu 80% a tomu adekvátně změnil i povinnost k plnění. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení. Soudům vytýká, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, avšak návrhy vedlejší účastnice řízení vyslyšely. Městský soud pak nevzal na vědomí základ celé události, že řidička Jana Hlavatá nesledovala provoz před sebou, takže mohla srazit chodce stejně jako cyklistu. Městský soud navíc chování stěžovatele povrchně paušalizoval, čímž jednostranně a nepřijatelně nahrával vedlejší účastnici řízení. Stěžovatel rovněž namítá absenci poučení, když do poslední chvíle nevěděl, jak městský soud rozhodne, čímž došlo k porušení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a k vydání překvapivého rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku celkem ve výši 26 578 Kč s příslušenstvím z titulu regresního nároku za vyplacené pojistné plnění. V prvé řadě je třeba poukázat na to, že stěžovateli uložená povinnost k plnění (26 578 Kč) se blíží samé hranici bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud. V bagatelních věcech Ústavní soud a priori shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou [srov. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], leda by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení, jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci je totiž Ústavní soud veden úvahou, že bagatelní částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele a jeho majetkové poměry. 8. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikaturních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec, viz výše). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Takový případ nastane zejména tehdy, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že j