III.ÚS 447/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 447/24 ze dne 6. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Svozilové, zastoupené Mgr. Elenou Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Dolní náměstí, 112/26, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 23 Cdo 397/2023-779, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2022, č. j. 7 Co 45/2018-693, a ze dne 18. 4. 2019, č. j. 7 Co 45/2018-481, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2018, č. j. 7 C 87/2014-346, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ivany Hejnyšové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, se stěžovatelka žalobou domáhala ochrany svého autorského práva k vitrážové dekoraci anděla (Anděl Štístko). Po žalované (vedlejší účastnici) požadovala náhradu nemajetkové újmy způsobené jí porušením autorských práv. Žalovaná se měla zdržet dalšího zhotovování vitráže anděla, kterého stěžovatelka považovala za kopii či napodobeninu jí vytvořeného originálu, měla se zdržet výroby, prodeje, vystavování či jiného zveřejňování napodobenin andělů, měla stáhnout již vytvořené kopie ze všech míst prodeje a zničit všechny stávající výtvory. Nadto měla stěžovatelce písemně oznámit všechna místa prodeje těchto děl. Stěžovatelka se také domáhala určení, že je autorkou předmětné vitrážové dekorace. 2. Žalobu stěžovatelky zamítl Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") nyní napadeným rozsudkem. Odvolání stěžovatelky následně zamítl Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud"); toto rozhodnutí však zrušil Nejvyšší soud a vrátil věc zpět vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud po doplnění dokazování o věci znovu rozhodl nyní napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu opět potvrdil. Vrchní soud konstatoval, že vzor vitráže zhotovený stěžovatelkou postrádá znak jedinečnosti tvůrčí činnosti a nejsou splněny podmínky stanovené § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a tudíž se nejedná o autorské dílo ve smyslu tohoto zákona, nýbrž o dílo v obecném smyslu. Stěžovatelce proto nepřiznal uplatněné nároky vyplývající z § 40 odst. 1 autorského zákona. 3. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jako nepřípustné. Uvedl, že žádná z otázek či námitek formulovaných stěžovatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Proti výroku o nákladech řízení pak není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 4. Nejvyšší soud se vyjádřil k předložené otázce výkladu pojmu jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora jako podmínky vzniku autorského díla. Závěry vrchního soudu přitom shledal odpovídajícími ustálené judikaturní praxi. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, že vzor vitráže zhotovený žalobkyní spočívá ve tvarech charakteristických pro vypodobnění anděla a způsob realizace je zvoleným tématem objektivně determinován (postavou složenou z hlavy, křídel a řízy atd.) a tudíž lze vzor zařadit do využití volných prvků spadajících do "obecného fondu" daného uměleckého oboru. Výtvor žalobkyně i žalované postrádá individualizační rysy vylučující možnost, aby ke stejnému popř. téměř stejnému tvůrčímu výsledku dospělo nezávisle vícero osob. 5. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti dopodrobna rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, a to včetně obsahu uskutečněných soudních jednání (viz rekapitulace otázek při nich pokládaných a odpovědí na ně) a některých podání k soudům. Stěžovatelka popisuje rovněž vývoj její tvorby, vztah ke svému dílu, které ji určuje ve společnosti, a je stěžovatelkou považováno za součást jí samotné. Stěžovatelka poukazuje na význam jednotlivých prvků díla, neboť vycházejí z jejích vnitřních pocitů a vysvětluje použitou techniku či symboliku díla. Jelikož jsou andělé imaginární bytosti, jejichž podobu neznáme, stěžovatelka vylučuje, že by mohla mít vedlejší účastnice o podobě anděla stejnou představu. Popisuje rovněž, jak jednání vedlejší účastnice ohrozilo její dobré jméno, neboť mohla být sama považována za tu, která autorská práva nerespektuje (např. str. 7 a 15). Jde-li o samotné námitky vůči napadeným rozhodnutím, týkají se v prvé řadě vad při dokazování - stěžovatelka namítá neprovedení navrhovaných důkazů ve smyslu opomenutých důkazů, zejména těch, které měly prokázat falšování dat na nákresech vedlejší účastnice. Zpochybňuje totiž pravost důkazů poskytnutých vedlejší účastnicí a namítá nesprávnost při hodnocení důkazů 6. Stěžovatelka přitom zpochybňuje znalecké dokazování a srovnává závěry a přístupy obou soudních znalkyň. Nesouhlasí s odmítnutím znaleckého posudku jedné z nich a vymezuje se proti závěrům znalkyně, z jejíhož znaleckého posudku soudy vyšly. Současně označuje závěry, které soudy od znalkyně přejaly, aniž by je prý však znalkyně ve skutečnosti před soudy uvedla a upozorňuje rovněž na nepochopení závěrů znalkyně. V této souvislosti brojí i proti postupu vrchního soudu, který po provedení důkazu znaleckým posudkem nesdělil účastnicím svá dílčí skutková zjištění a stěžovatelka tak neměla možnost se proti nim bránit; to považuje za vadu řízení. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu k zákazu rozhodnutí založených na skutkových zjištěních a právním posouzení, ke kterým se strany nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení. 7. Vady řízení spatřuje rovněž v provedení důkazu na návrh žalované až po koncentraci řízení. Stěžovatelka sama přitom označila důkazy, které byly soudy odmítnuty bez adekvátního odůvodnění či byly zcela opomenuty. Stěžovatelka připomíná, že jsou-li procesní pochybení natolik zásadní, že je v nich možné spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, může taková vada řízení obstát jako samostatný a relevantní důvod. Dle nálezu ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1339/14, jde o protiústavnost, vybočuje-li procesní postup ze zákonných pravidel, která řízení upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se negativně promítnout do výsledku. 8. Odvolací soud se podle stěžovatelky odchýlil od interpretace § 2 bodu 6 autorského zákona, neboť z něj nelze dovodit, že je volným prvkem konkrétní tvar lidské hlavy, křídel, roucha. Za právní otázku považuje právní posouzení zjištěných částí jako volné prvky. Kresba vzoru není mechanickým sestavením volných prvků; současně podle stěžovatelky nelze ani dovozovat, že dílo jako celek může být chráněno právem pouze tehdy, budou-li všechny části výsledkem tvůrčí činnosti jedince. Stěžovatelka dále připomíná, že v souvislosti s užitím jejího vzoru žalovanou neprovedly obecné soudy třístupňový test pro výjimky z autorského práva dle § 29 odst. 1 autorského zákona. 9. Ve skutečnosti, že vrchnímu soudu předložila rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci v obdobné věci, ve které soudy rozhodly odlišně, avšak vrchní soud se s tímto návrhem nijak nevypořádal, spatřuje stěžovatelka porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítá nedostatečná odůvodnění rozhodnutí obecnými soudy, a tvrdí, že právní závěry soudů (např. že shoda realizací andělů je důsledkem objektivní determinace) jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. 10. Stěžovatelka se proto domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, vrchního soudu i krajského soudu, a to pro porušení jejích základních práv zaručených čl. 26 odst. 3, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 12. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Oproti tomu postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výkla