III.ÚS 47/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 47/24 ze dne 14. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PEUKER Strojírna, s. r. o., se sídlem Prosečská 141, Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 33 Cdo 2613/2023-374, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., se sídlem Přítkovská 1689, Teplice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se po stěžovatelce (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 411 394 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady za dodávku pitné vody spotřebované stěžovatelkou za období od posledního odečtu (tj. od 9. 4. 2019 do 22. 4. 2020) podle smlouvy o dodávce vody uzavřené podle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích). 3. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále je "okresní soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2022 č. j. 5 C 153/2021-185 zamítl žalobu v části, v níž se vedlejší účastnice řízení po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 383 074,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 28 319,60 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok III) a mezi vedlejší účastnicí řízení a státem (výrok IV). Okresní soud dovodil, že vedlejší účastnice řízení sice byla oprávněna účtovat vodné v požadovaném rozsahu, ale vzhledem k tomu, že k poškození vnitřní části vodovodu (ve vlastnictví stěžovatelky) došlo v důsledku pracovní činnosti vedlejší účastnice řízení nebo při provozu veřejného vodovodu, považoval obecný způsob fakturace za rozporný s dobrými mravy, neboť stěžovatelka nemohla zužitkovat naměřené množství vody mnohonásobně převyšující její předchozí spotřebu. Z uvedeného důvodu stanovil okresní soud množství spotřebované vody vlastní úvahou vycházeje přitom z průměrně odebrané vody za předchozí období. 4. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2023 č. j. 29 Co 259/2022-311 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici řízení dalších 383 074,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále jí uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 115 966,40 Kč, jakož i náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 83 922,26 Kč (výrok II). Stěžovatelce rovněž uložil nahradit státu částku ve výši 4 135 Kč (výrok III) a částku 6 460 Kč (výrok IV). Krajský soud s poukazem na § 15 odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích dovodil, že vedlejší účastnice řízení splnila svou povinnost vyplývající ze smlouvy o dodávce vody dodáním vody do přípojky a vnitřního vodovodu stěžovatelky, jejíž množství bylo změřeno vodoměrem. Předáním dodávky upravené pitné vody do vnitřního vodovodu stěžovatelky přešlo na stěžovatelku vlastnictví i nebezpečí škody na dodávce. Únik vody z vnitřního vodovodu je škodou na majetku stěžovatelky, když výhrada vlastnictví ujednána nebyla. Požadavek stěžovatelky na náhradu jí vzniklé škody způsobené provozní činností vedlejší účastnice řízení neshledal na rozdíl od okresního soudu důvodným, neboť ani po zopakování a doplnění dokazování nebyla prokázána příčinná souvislost mezi provozní činností vedlejší účastnice řízení (která prováděla opravu veřejné části vodovodu) a vznikem škody na uniklé vodě z praskliny na vnitřním vodovodu stěžovatelky. Neshledal ani pochybení vedlejší účastnice řízení z hlediska jejího řádného hospodaření s vodou jako nenahraditelnou komoditou při poskytování služby pro veřejnou potřebu tím, že by se podílela na nevčasném zjištění úniku vody. 5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Ve stěžovatelkou formulované otázce nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení spatřoval novou skutečnost uplatněnou v rozporu s § 241a odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stejně tak novou skutečností byla argumentace, že odpojením vodovodní přípojky stěžovatelky od veřejného vodovodu a demontáží vodoměru došlo k zániku smlouvy o dodávce vody, a že okamžikem demontáže vodoměru bez zaznamenání stavu vodoměru a jeho ponechání bez zaplombování pozbyl vodoměr způsobilost být smluvním měřidlem. Stěžovatelka totiž v řízení netvrdila, natož aby prokazovala, že by v důsledku manipulace s jejím měřidlem (vodoměrem) měl být zaznamenáván větší odběr, než naměřený. Bez významu byly proto předkládané otázky způsobu určení množství odebrané vody a právních následků pojících se s demontáží vodoměru. Dalšími výtkami (jaká byla podstata technologie použité k provedení opravy; absence informací pro závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi činností vedlejší účastnice řízení a vznikem praskliny na vodovodní přípojce stěžovatelky; nahrazení znaleckých závěrů vlastními úvahami), jimiž polemizovala s hodnocením důkazů krajským soudem, stěžovatelka namítala vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a které nepředstavují, není-li dovolání přípustné, způsobilý dovolací důvod. Brojila-li stěžovatelka proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, rovněž neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dále námitkou nedostatečného odůvodnění rozhodnutí stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž se přihlíží jen, je-li dovolání přípustné. Nedůvodná byla i námitka, že by krajský soud hodnocením důkazů dospěl k odlišným zjištěním než okresní soud. Takový závěr z obsahu spisu ani z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nevyplynul. Krajský soud vzal shodně s okresním soudem za prokázaný vznik škody na uniklé vodě v důsledku praskliny potrubí jejího vnitřního vodovodu, přičemž ve vztahu k příčinné souvislosti o naplnění odpovědnosti vedlejší účastnice řízení dokazování zopakoval a doplnil. Nejvyšší soud konečně nepřisvědčil ani námitce, že by krajský soud přezkoumával či nahrazoval věcnou správnost odborných závěrů znalce. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil obsah a charakter stěžovatelkou uplatněných námitek, které klasifikoval jako skutkové. Podle stěžovatelky lze však většinu jejích námitek hodnotit jako námitky právní. Především se Nejvyšší soud vůbec nevyjádřil, resp. pouze okrajově, k námitce nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení, která byla pro posouzení věci stěžejní. Stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastnice řízení není vlastníkem vodohospodářské infrastruktury, nýbrž pouze jejím provozovatelem, přičemž ale nebylo prokázáno, že by měla právo na úhradu vodného (§ 8 odst. 13 zákona o vodovodech a kanalizacích). Vyslovuje přesvědčení, že i v dalších částech její dovolací argumentace korespondovala se zjištěným skutkovým stavem, který zahrnoval i nesporná tvrzení účastníků. Podle stěžovatelky skutková zjištění týkající se způsobilosti vodoměru být smluvním měřidlem měla zásadní význam pro posouzení určení způsobu množství odebrané vody, neboť jeho demontáží bez toho, aby o tom byla stěžovatelka vyrozuměna a aniž by byl zaznamenán stav demontovaného vodoměru, došlo k zániku smlouvy o dodávce vody. Dále vznáší námitku k průběhu zjišťování skutkového stavu, resp. k tomu, že Nejvyšší soud se s těmito námitkami, které podle stěžovatelky spadají do "právní regulace skutkového prostoru dokazování", nezabýval, když z dovolacího přezkumu vyloučil "nedodržení míry důkazu jako otázky spočívající na obecném, zákonem explicitně nestanoveném, ale právním pravidle". Dovozuje, že "institut důkazního břemene je právním aspektem zjišťování skutkového stavu, který byť je součástí dokazování, patří mezi právní otázky relevantní pro naplnění dovolacího důvodu". Ve světle výše naznačených úvah stěžovatelka uvádí, že v řízení nebylo nikterak osvětleno, natož prokázáno, jaké metody nebo technologie byly při provádění opravy vodovodu použity, pře