III.ÚS 480/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 480/06 ze dne 12. 2. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 2006 č. j. 10 C 98/2004-171, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníka řízení, a Města Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, jež má po doplnění všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech, neboť mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele garantovaných článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a dále článkem 6 odst. 1 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z jejích příloh, domáhal se stěžovatel žalobou podanou dne 7. 9. 1998 u Okresního soudu v Karlových Varech náhrady škody na zdraví, kterou měl dle svého tvrzení utrpět dne 4. 1. 1996 při bezdůvodném fyzickém napadení ze strany hlídky strážníků Městské policie v Karlových Varech. Uvedený nárok stěžovatel uplatňoval vůči České republice - Ministerstvu vnitra s odkazem na ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb. a proti Městu Karlovy Vary s odkazem na ust. § 24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb. Po žalovaných stěžovatel požadoval společně a nerozdílně náhradu způsobené škody ve výši 802,50 Kč s příslušenstvím. Uvedené žalobě okresní soud vyhověl platebním rozkazem, který byl zrušen podáním odporu ze strany Ministerstva vnitra, ve kterém žalovaná strana vznesla námitku nedostatku pasivní legitimace. Při jednání konaném dne 31. 8. 2004 rozhodl okresní soud o vyloučení žaloby proti Městu Karlovy Vary k samostatnému řízení a téhož dne rozsudkem sp. zn. 10 C 264/98 žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu vnitra zamítl pro nedostatek pasivní legitimace. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v dalším řízení o jeho žalobě o náhradu škody proti Městu Karlovy Vary okresní soud nařídil několik jednání, ke kterým však stěžovatele v postavení žalobce nepředvolal, ani jej o jejich konání nevyrozuměl, neboť zásadně vyrozumíval pouze jeho právní zástupkyni. Stěžovatel se nadarmo domáhal nápravy u předsedy okresního soudu. Stěžovatel zdůraznil, že dne 14. 3. 2006 ještě před jednáním, k němuž nebyl soudem předvolán, zaslal faxem návrh na odnětí a přikázání věci jinému soudu, odůvodněný zdravotním stavem žalobce a také shora uvedeným postupem Okresního soudu v Karlových Varech. Stěžovatel dále tvrdí, že okresní soud uvedený návrh na odnětí a přikázání věci ignoroval, nereagoval ani na žádost stěžovatele o odročení jednání a opět bez vyrozumění a předvolání stěžovatele žalobu na náhradu škody i ve zbývající části směřující proti Městu Karlovy Vary zamítl rozsudkem ze dne 14. 3. 2006 č. j. 10 C 98/2004 - 171, přičemž stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení. Stěžovatel dále v odůvodnění ústavní stížnosti obsáhle cituje z judikatury Ústavního soudu (nálezy ve věci sp. zn. II. ÚS 210/03, III. ÚS 561/02, II. ÚS 98/95, II. ÚS 386/04 a I. ÚS 734/04 atd.). Zdůrazňuje, že jednání a vyhlášení rozsudku dne 14. 3. 2006 proběhlo, aniž by k němu byl stěžovatel předvolán a aniž by bylo rozhodnuto o návrhu na delegaci věci, jenž nebyl krajskému soudu vůbec předložen. Tak došlo k závažnému zásahu do procesních práv stěžovatele, neboť stěžovateli bylo znemožněno se jednání soudu zúčastnit a nebylo postaveno najisto, kdo je zákonným soudcem stěžovatele. Stěžovatel dále vyjadřuje svůj příkrý nesouhlas s obsahem odůvodnění v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu. Obecný soud dle názoru stěžovatele vydává za oprávněný fyzický útok, jehož se měli vůči stěžovateli dopustit strážníci městské policie. Obecný soud dle stěžovatele dezinterpretuje provedené důkazy a ve svém rozhodnutí uvádí nesprávná a nepřesná tvrzení, což stěžovatel podrobně rozvádí. Stěžovatel zdůrazňuje, že při incidentu se strážníky městské policie vystupoval jako právní rádce a zmocněnec osoby podezřelé z přestupku, jíž byl cizinec, neschopný se vyjádřit v českém jazyce. Stěžovateli bylo násilím zabráněno v tom, aby se vyjádřil do formuláře oznámení o přestupku, řešenému uložením blokové pokuty. Stěžovatel poukazuje na hrubý a nevhodný způsob chování strážníků, kteří dle jeho tvrzení měli přestupci tykat atd. Stěžovatel je přesvědčen, že Okresní soud v Karlových Varech násilné chování strážníků bagatelizoval a ignoroval svědecké výpovědi, jež potvrzovaly skutkovou verzi stěžovatele. Okresní soud dle názoru stěžovatele rovněž rozhodoval v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů a nebral zřetel na příslušná ustanovení zákona o obecní policii. II. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníka řízení. K námitce stěžovatele, že obecný soud nerozhodl o návrhu stěžovatele na odročení jednání ze dne 13. 3. 2006, předseda okresního soudu uvedl, že o tomto návrhu nemohlo být rozhodnuto, neboť tato žádost nebyla před zahájením jednání k dispozici soudci, který věc projednával. Obecný soud odkazuje na obsah spisu, z něhož je zřejmé, že stěžovatel podal svou žádost faxem s tak malým časovým odstupem od nařízeného jednání, že mohlo být do spisu založeno teprve poté, co bylo ve věci již rozhodnuto. Pokud jde o návrh stěžovatele na přikázání věci jinému soudu, účastník řízení poukázal na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2007 pod č. j. Nc 37/2006-196. Návrh stěžovatele na delegaci vhodnou byl obecnému soudu faxem podán těsně před konáním jednání, takže jej projednávající soudce nemohl mít včas k dispozici. Okresní soud v Karlových Varech připojil vyjádření předsedy senátu 10 C ke stížnosti, kterou navrhovatel pod č. 9/2006 podal obecnému soudu ve věci 10 C 264/98 a 10 C 98/2004. Předseda senátu se zde vyjadřuje mimo jiné i k námitce stěžovatele, že k jednání soudu byla předvolána toliko právní zástupkyně stěžovatele. Vyřizující soudce poukazuje na to, že stěžovatel byl od 3. 8. 2004 zastupován advokátkou Mgr. Annou Větrovskou, jíž udělil tzv. procesní plnou moc ve smyslu ust. § 25 odst. 1 o. s. ř. pro celé řízení, s důsledky předvídanými v § 28 odst. 1 o. s. ř. To znamená, že tuto plnou moc nelze omezit a účastníkem zvolený zástupce je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení činit účastník. Přitom podle § 49 odst. 1 o. s. ř., má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost (a tedy i předvolání k jednání) pouze tomuto zástupci vyjma případů, kdy má účastník v řízení osobně něco vykonat, kdy se písemnost doručuje i jemu. Předseda senátu zdůraznil, že v uvedeném smyslu je řádným doručením písemného vyrozumění o nařízení jednání zástupci účastníka vyrozuměn i jím zastoupený účastník. Bylo povinností advokátky stěžovatele o nařízeném termínu jednání vyrozumět. Soudce dále uvedl, že k jednání nařízenému na 16. 3. 2006 nebylo osobní účasti stěžovatele třeba, jelikož neměl nic vykonat a vyslechnut již byl. Řádně předvolaný zástupce stěžovatele a stěžovatel sám se nedostavil, ani se řádně a včas neomluvil, a proto bylo jednáno v nepřítomnosti obou ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. Ve věci se navíc jednalo již o páté jednání, takže stěžovatel měl opakovaně možnost se k věci vyjádřit, což také učinil. Dále je poukazováno na obstrukční postup stěžovatele v předmětném řízení, zejména na vysoký počet odročení jednání k jeho žádosti. Vyjádření okresního soudu bylo stěžovateli zasláno k replice. Stěžovatel reagoval prostřednictvím své právní zástupkyně obsáhlým přípisem, v němž však převážně opakoval argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti. Dle stěžovatele obecný soud přehlíží, že zatímco právní zástupce účastníka je s věcí obeznámen především po právní stránce, je to zpravidla účastník sám, který je detailně obeznámen se skutkovou stránkou věci a proto je v celé řadě případů přítomnost účastníka při jednání nezbytná. Pokud jde o návrh na delegaci věci, který stěžovatel učinil telefaxem, stěžovatel má za to, že byl porušen tehdy platný § 138 odst. 1 kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, podle nějž zaměstnanec podatelny předá naléhavé podání ihned příslušnému vedoucímu organizační složky, tj. vedoucímu kanceláře soudu. Tím došlo dle názoru stěžovatele zároveň k zásahu do základního práva na soudní ochranu. Stěžovatel zde odkazuje na několik nálezů Ústavního soudu, zejména na nález ve věci sp. zn. I. ÚS 729/01. III. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 98/2004. Na základě spisového mat