III.ÚS 500/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 500/16 ze dne 19. 7. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015 sp. zn. 4 Tdo 1157/2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2015 sp. zn. 5 To 44/2012 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2012 sp. zn. 16 T 15/2009, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem stěžovatele (vedle konkretizovaných spoluobviněných) uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a odsoudil jej podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Označené poškozené podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s uplatněnými a soudem nepřiznanými nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodoval dvakrát. Poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 5 To 44/2012, který Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 4 Tdo 1445/2013 zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Podruhé rozhodl Vrchní soud v Praze nadepsaným rozsudkem tak, že k odvolání specifikované poškozené společnosti napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku, jímž byla tato společnost podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele podle § 228 odst. 1 tr. řádu zavázal k povinnosti zaplatit rukou společnou a nerozdílnou s již odsouzenou spoluobviněnou na náhradě škody této společnosti určenou peněžní částku. V ostatním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen a odvolání stěžovatele bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto. 4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy se nevypořádaly řádně s jeho obhajobou odvíjející se z tvrzení, že učinil ručitelské prohlášení, jímž úhradu předmětných pohledávek zajistil. Dovozuje, že existence ručitelského prohlášení, které je způsobilé garantovat platbu, představuje v obvyklé soudní trestní praxi skutečnost, která vyvrací předpoklad úmyslu pohledávku neuhradit. 6. Soudy tomuto předpokladu v obecné rovině přisvědčily, avšak soud prvního stupně chybně hodnotil důkazy (zatímco hmotné právo vyložil správně), a soud druhého stupně tento rozpor překlenul nesprávným výkladem práva. Postup obou soudů ve svém souhrnu zakládá další ústavněprávní deficity, které představují nepředvídatelnost výkladu práva a překvapivost rozhodnutí. 7. Soud prvního stupně význam ručitelského prohlášení pro trestní řízení popřel konstatováním, že stěžovatel jej nepředložil již na počátku předmětného řízení. Tento závěr však vyslovil až v rozsudku, v důsledku čehož stěžovatel uvedený názor soudu nemohl znát, a tedy mu oponovat v řízení před soudem prvého stupně. Jde přitom o argument neudržitelný, protože ručitelské prohlášení založil do procesního spisu poškozený. Je tedy zjevné, že předvídanou funkci plnilo, naopak stěžovatel jím během řízení disponovat nemohl. 8. Vrchní soud v Praze na stěžovatelovu kritiku včleněnou do odvolání reagoval tím, že zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedeným důkazem oslabil novým a odlišným právním hodnocením, podle kterého se věřitel k obsahu prohlášení nevyjádřil, ačkoliv jeho souhlas je pro zajištění pohledávky ručením nezbytný. S tímto právním názorem, který je v úplném, zjevném a neodstranitelném rozporu s úpravou zakotvenou v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obch. zák.") zejména § 303, pod nějž daný právní vztah soudy podřadily, se stěžovatel setkal až v okamžiku, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán. 9. Dále stěžovatel vytýká, že soudy porušily zásadu speciality zakládající subjektivní právo předané osoby nebýt stíhána nebo zbavena osobní svobody pro trestný čin, pro který předána nebyla. Podle stěžovatele nelze ani odhlédnout od okolnosti, že v případě, kdy extradiční proces neumožňuje trestní stíhání, je možné tuto vadu zhojit komunikací obou států, protože takový postup předpokládá čl. 27 odst. 4 rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Dožadující stát by se měl v případě, kdy extradiční rozhodnutí obsahuje překážku stíhání, obrátit na předávající stát a dožádat si rozhodnutí, které toto stíhání umožní, popřípadě tuto otázku zcela vyjasní; soudy tak neučinily, čímž založily překážku stíhání. Skutečnost, že stíhání v rozporu se zásadou speciality má značný ústavněprávní rozměr, dokládá nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 111/12 (N 203/71 SbNU 399). 10. Jak soud odvolací, tak i soud dovolací interpretovaly normy práva Evropské unie, přičemž druhý z nich byl povinen podat žádost Soudnímu dvoru Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce. Jestliže této povinnosti Nejvyšší soud nedostál, upřel stěžovateli právo na zákonného soudce. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předp