III.ÚS 507/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 507/20 ze dne 16. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti XAVEROV trade, a. s. zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, sídlem U Roháčových kasáren 1555/10, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2019 č. j. 21 Cdo 3524/2019-694, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2019 č. j. 23 Co 30/2019-655 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. října 2018 č. j. 15 C 169/2009-607, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, a Bc. Dity Portové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva a svobody podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí se podávají následující skutečnosti. Právní předchůdkyně stěžovatelky, obchodní společnost Šumavský Masokombinát, a. s., uzavřela s účinností od 19. 12. 2003 s vedlejší účastnicí pracovní poměr na pracovní místo vedoucí ekonomického oddělení, s místem výkonu práce v Klatovech. Stěžovatelka se následně stala právní nástupkyní společnosti Šumavský masokombinát, a. s., a to v důsledku sloučení těchto dvou obchodních společností. Od 1. 6. 2006 se stal původní podnik v Klatovech jednou z provozoven stěžovatelky. Dne 12. 7. 2006 doručila stěžovatelka vedlejší účastnici odvolání z funkce ekonomické ředitelky, dne 25. 7. 2006 jí pak byla doručena rovněž výpověď z pracovního poměru z důvodu fikce nadbytečnosti. Tato výpověď nebyla soudně napadena. Stěžovatelka přitom vedlejší účastnici nevyplatila odstupné. Vedlejší účastnice proto podala k obvodnímu soudu žalobu na plnění, kterou se domáhala zaplacení odstupného ve výši 93 348 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. 3. Obvodní soud ve věci rozhodl pravomocně až v pořadí čtvrtým rozsudkem. Předchozí rozhodnutí byla městským soudem zrušena, zejména pro vady v dokazování, jakož i pro nesprávné právní posouzení věci. V řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku obvodního soudu proběhlo doplnění dokazování. Na základě provedených důkazů dospěl obvodní soud k závěru, že jmenování vedlejší účastnice do funkce ekonomické ředitelky ze dne 1. 7. 2005 bylo platným právním jednáním. Nic na tom nemění ani skutečnost, že vedlejší účastnice byla současně členkou představenstva právní předchůdkyně stěžovatelky, neboť její náplň práce na místě ekonomické ředitelky byla podstatně širší než obchodní vedení společnosti z pozice člena statutárního orgánu právnické osoby. Současně bylo prokázáno, že stěžovatelka dala vedlejší účastnici výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "zákoník práce"), a to po jejím odvolání z funkce. Jelikož tato výpověď nebyla nikdy napadena, soud vycházel z toho, že je platná. Dále bylo prokázáno, že po propuštění vedlejší účastnice z pracovního poměru nebyl přijat žádný zaměstnanec, který by řešil agendu ekonomického ředitele toliko v provozu v Klatovech. Stejně tak stěžovatelka nenabídla vedlejší účastnici jinou obdobnou práci. Obvodní soud uzavřel, že "zfúzovaly dvě společnosti, z nichž každá měla ekonomickou ředitelku, přitom bylo zřejmé, že po fúzi tuto funkci může vykonávat toliko jedna osoba... Žalovaná neučinila žádné aktivní kroky, aby žalobkyni umožnila vykonávat funkci ekonomické ředitelky celé společnosti... Zaměstnavatel se nemůže odvolávat na skutečnost, že oficiálně žádnou pozici nezrušil či nezřídil, popřípadě že nepřijal žádné rozhodnutí o organizačních změnách (když tyto nastaly fakticky). Tím, že zaměstnavatel jinak formálně nevyřešil pozice jednotlivých zaměstnanců po fúzi, je nutno podle názoru soudu vycházet z faktického stavu." Jelikož vedlejší účastnice byla odvolána z funkce, která byla fakticky zrušena, a následně propuštěna, vznikl jí v souladu s § 65 odst. 3 zákoníku práce nárok na odstupné, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení. 4. Městský soud napadené rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Podle názoru městského soudu bylo v řízení před obvodním soudem provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl soud ke správným skutkovým zjištěním. Městský soud se plně ztotožnil i s právním hodnocením obvodního soudu a na námitku stěžovatelky směřující k nesprávnému právnímu posouzení namítané neplatnosti vzniku pracovního poměru reagoval tak, že touto otázkou se městský soud již v minulosti podrobně zabýval. Obvodní soud pak byl dle § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), vázán právním názorem městského soudu coby soudu odvolacího. 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Dovolání nebylo založeno na přípustném dovolacím důvodu spočívajícím v nesprávném právním posouzení věci, ale na polemice se skutkovými závěry obvodního soudu a městského soudu. Nejvyšší soud připomněl, že nesprávným právním posouzením je toliko omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, typicky v případě použití jiného právního předpisu na danou věc či jeho nesprávný výklad. Polemiku s hodnocením provedených důkazů nelze považovat za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Právní otázku podmínek vzniku nároku na odstupné pak městský soud vyřešil zcela v souladu s výslovným a jasným zněním § 65 odst. 3 zákoníku práce. Namítala-li dále stěžovatelka v dovolání, že odůvodnění rozsudků obvodního i městského soudu jsou nepřesvědčivá a nedostatečná, uplatnila tím dle názoru Nejvyššího soudu tzv. jinou vadu v řízení. K té se však v řízení o dovolání přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že soudy porušily její ústavně zaručená práva a svobody podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Neústavnost napadených rozhodnutí má spočívat v tom, že jejich odůvodnění jsou "ústavně nepřesvědčivá". Nedostatečnost a nepřesvědčivost odůvodnění shledává zejména v tom, že soudy nesprávně posoudily skutkový stav věci, když "zhodnotily, že funkce, ze které byla žalobkyně odvolána, byla zrušena, aniž by zhodnotily, na základě jakého právního aktu k tomuto zrušení došlo". Ke zrušení konkrétní funkce mohlo dojít pouze na základě rozhodnutí stěžovatelky, resp. na základě pracovněprávního aktu, nikoliv fakticky v souvislosti s organizačními změnami. Stěžovatelka uvádí, že v případě sloučení dvou obchodních společností, ve kterých existují dvě shodné pracovní funkce, nedochází sloučením k zániku nebo rušení některé z těchto funkcí, ale k tomu, že jednu funkci vykonávají dvě osoby, přičemž jedna musí být následně odvolána. Nárok na zaplacení odstupného byl podle názoru stěžovatelky přiznán vedlejší účastnici řízení neoprávněně. V návaznosti na to pak stěžovatelka rozporuje rovněž správnost výroku o náhradě nákladů řízení. 7. Zásadními vadami dle názoru stěžovatelky trpí rovněž usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. K hodnocení přípustnosti dovolání přistupoval Nejvyšší soud "nekonzistentně, nepředvídatelně, nerovně a dle své libovůle". Stěžovatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, který byl vydán v řízení, jehož účastníkem byla rovněž stěžovatelka. V daném případě bylo dovolání podané protistranou označeno Nejvyšším soudem jako přípustné a bylo mu vyhověno, aniž by protistrana v dovolání specifikovala otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. V tom, že v minulosti Nejvyšší soud takové dovolání označil za přípustné a nyní je odmítl, spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala vše