III.ÚS 508/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 508/25 ze dne 29. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Chytrý nájem s. r. o., sídlem Chotíkov 479, zastoupené Mgr. Petrem Žižkou, LL.M., advokátem, sídlem Sedláčkova 209/16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 33 Cdo 235/2024-485, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023 č. j. 12 Cmo 195/2022-438 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2022 č. j. 49 Cm 53/2017-389, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Tomáše Wacka a Jitky Wackové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí přitom, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a porušují čl. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") podala vůči vedlejším účastníkům návrh na vydání směnečného platebního rozkazu k zaplacení směnečné sumy a směnečné odměny, proti němuž podali oba vedlejší účastníci námitky. Podle vedlejších účastníků nebyla stěžovatelkou blankosměnka vyplněna platně a v souladu se zákonem. Krajský soud v pořadí prvním rozhodnutím ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jeho rozhodnutí potvrdil a dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud odmítl. Soudy vyšly ze skutkových zjištění, že vedlejší účastníci uzavřeli se stěžovatelkou smlouvu o půjčce, a to v souvislosti s uzavřením smluv o budoucí dílo, o dílo a smlouvy příkazní se společností Ekonomické stavby, s. r. o. Na základě smlouvy o půjčce se stěžovatelka zavázala poskytnout vedlejším účastníkům částku ve výši 170 000 Kč, která byla účelově vázána na úhradu zálohy společnosti Ekonomické stavby, s. r. o., dle smlouvy o smlouvě budoucí o dílo a přímo na účet této společnosti. Smlouva o půjčce dále obsahovala ustanovení, že vedlejší účastníci půjčku zaplatí nejpozději do dvou měsíců od jejího podpisu, přičemž pro případ, že tuto svou povinnost řádně a včas nesplní, zaplatí věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny. Vedlejší účastníci k zajištění svých závazků ze smlouvy stěžovatelce předali dvě blankosměnky vlastní, vystavené a podepsané s doložkou bez protestu a nikoliv na řad věřitele. Obecné soudy posoudily uzavřenou smlouvu jako inominátní a bezúplatnou, na níž se tak neaplikují ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru (jehož pojmovým znakem je mj. právě úplatnost), včetně zákazu užití ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru směnkou nebo šekem, či že by výše sjednané "smluvní pokuty" byla v rozporu s dobrými mravy. 3. Výše zmíněná rozhodnutí vedlejší účastníci napadli ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 2337/21 (N 87/113 SbNU 58), kterým je zrušil. Podle něj obecné soudy nesprávně hodnotily otázku úplatnosti půjčky, když ji hodnotily pouze na základě obsahu smlouvy o půjčce, a nepřihlédly k ostatním skutkovým okolnostem a námitkám. Navíc se odmítly zabývat námitkovou obranou vedlejších účastníků z jejich právních vztahů se společností Ekonomické stavby, s. r. o., přestože obě společnosti jsou majetkově a personálně propojeny. Ústavní soud tak obecným soudům uložil v kontextu jeho rozhodnutí tyto otázky znovu posoudit. 4. Krajský soud napadeným rozsudkem směnečný platební rozkaz zrušil. Postup stěžovatelky byl podle něj v rozporu s dobrými mravy, a to ohledně smlouvy o půjčce a zajištění směnkou. Stěžovatelka půjčovala lidem, v daném případě vedlejším účastníkům, finanční částku potřebnou na realizaci stavby, kterou si objednali u jiného subjektu, a to u Ekonomických staveb, s. r. o. Přestože bylo domluveno datum vrácení půjčky za dva měsíce, vymáhána směnkou byla až za dva a půl roku. Za tuto dobu již naběhla smluvní pokuta, což bylo v rozporu s tím, co stěžovatelka predikovala a co kladla ve smlouvě na vědomí subjektu. Úrok označený jako smluvní pokuta byl tak fakticky podle obsahu a podle praxe, kterou stěžovatelka vykonávala, pouze odloženým úrokem, tedy bezúročným obdobím po dobu dvou měsíců. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 11. 2016 (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru") ke splacení nebo zajištění splácení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek. Směnku proto posoudil jako neplatnou. Jednatel Ekonomických staveb i stěžovatelky navíc úmyslně rozděloval finanční závazky a vztahy s klienty Ekonomických staveb na dvě společnosti, čímž zajistil snížení jejich rizik v neprospěch vedlejších účastníků. Důsledkem bylo to, že pokud by nedošlo z nějakého důvodu k realizaci stavby na základě běžných smluv o smlouvě budoucí, které Ekonomické stavby uzavírají s klienty, nemohly by se tyto půjčené peníze samostatně žalovat se smluveným úrokem, ale docházelo by k započtení pohledávek na realizovanou či nerealizovanou stavbu. I pokud by se neaplikovala úprava zákona o spotřebitelském úvěru, docházelo by tímto k rozporu s dobrými mravy a zneužití práva. 5. Vrchní soud v Praze se s rozhodnutím krajského soudu ztotožnil a napadeným rozsudkem jeho rozhodnutí potvrdil. Shodně uzavřel, že smlouva o půjčce je smlouvou úplatnou, neboť na sjednanou smluvní pokutu je třeba hledět jako na skrytý úrok, pročež podléhá právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru a nelze ji tedy zajistit směnkou. 6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Hodnotící úsudek vrchního soudu, podle nějž smlouva o půjčce je smlouvou úplatnou, neboť na sjednanou smluvní pokutu je třeba hledět jako na skrytý úrok, pročež podléhá právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, je souladný s nálezem sp. zn. I. ÚS 2337/21. Ani vytýkané nedostatky rozsudku vrchního soudu nezakládají jeho nepřezkoumatelnost. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. II. Argumentace stěžovatelky 7. Podle stěžovatelky je sice možné, aby nalézací soud dospěl na základě nových informací a důkazů získaných na pokyn Ústavního soudu, k opačnému závěru, než ke kterému dospěl při svém prvním rozhodování ve věci. Musí ale jasným a jednoznačným způsobem určit, v jakých otázkách se od jeho posledního rozhodování změnila skutková či důkazní situace a na základě čeho konečné rozhodnutí korigoval. Tomu krajský soud nedostál a nerespektoval tak ani pokyn Ústavního soudu. V napadeném rozhodnutí opakovaně odkazoval na spisový materiál v jiných, jím řešených věcech, které však nijak blíže nespecifikoval. Bez dalšího označil jednání stěžovatelky za nemravné, bez řádného doplnění dokazovaní a provedení jakékoli nové úvahy, svůj dosavadní postoj změnil pouze s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2337/21. Krajský soud věc nehodnotil podle jejích individuálních okolností, ani na základě nových doplněných důkazů, ale toliko na základě svých pocitů. V jiných sporech rozhoduje ve prospěch stěžovatelky, proti čemuž se nevymezil. Námitky vedlejších účastníků považoval za důvodné, protože jsou směřovány proti stěžovatelce, kterou zná. Nerozhodoval tak nestranně. Jeho úvahy jsou podjaté a neobjektivní. Soudy odmítly provést nové a komplexní zhodnocení okolností případu, jakož i stěžovatelkou nově navržené důkazy. 8. Krajský soud nesprávně uvedl, že k vyplnění směnky došlo po dvou a půl letech, ačkoliv mezi splatností půjčky a vyplněním směnky uběhlo 502 dní, tedy 1,4 roku. Zcela nelogicky hodnotil jako nemravnou situaci, kdy dlužník na základě smluvených parametrů má dva a půl roku na to, aby svůj závazek uhradil (případně refinancoval) a i v případě, kdy už se do prodlení dostal, měl možnost se vyhnout dalším sankčním povinnostem, aniž by se vypořádal s tím, z jakého důvodu vedlejší účastníci svůj závazek neřešili dříve a nesnažili se se stěžovatelkou například domluvit na delší době splatnosti, či odpuštění smluvní pokuty. Stěžovatelka prostým dotazem na internetovém vyhledávači ověřila, že běžná doba pro získání hypotéčního úvěru od prvního setkání s makléřem po vyplacení peněz na účet klienta nebývá delší než 6 týdnů. Dobu dvou měsíců pro splacení půjčky l