III.ÚS 514/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 514/09 ze dne 22. 4. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 22. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti D. K., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. 6, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 10. 2008 sp. zn. 3 PP 9/2008 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2008 sp. zn. 6 To 616/2008, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla v záhlaví označeným usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 10. 2008 podle § 61 odst. 1 tr. zák. zamítnuta žádost stěžovatele (v trestní věci "odsouzeného") o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 14 roků uloženého rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 1/99 ze dne 13. 4. 1999 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 65/99. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 12. 2008 jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že citovaná rozhodnutí obecných soudů jsou věcně nesprávná, ústavně nekonformní a neodpovídají zásadám předvídatelnosti a transparentnosti postupu orgánů veřejné moci. Stěžovatel především nesouhlasí s názorem obecných soudů, pokud jde o posouzení podmínek pro podmíněné propuštění ve smyslu § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. Stěžovatel poukazuje na své dobré chování ve výkonu trestu odnětí svobody, množství kázeňských pochval, zapojení se do programů ve výkonu trestu a na spolupráci s probační a mediační službou. Pro případ svého propuštění má zajištěno bydlení a práci; těší se podpoře široké rodiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil specifika svého případu: K trestu odnětí svobody byl odsouzen za trestný čin vraždy, který spáchal ve věku blízkém věku mladistvých. Má za to, že pokud by byl odsouzen za trestný čin jiného charakteru, byl by s ohledem na své vzorné chování ve výkonu trestu s největší pravděpodobností podmíněně propuštěn. Dle názoru stěžovatele obecné soudy nehodnotily korektním způsobem závěry obou ve věci vypracovaných znaleckých posudků z oboru psychologie. Oba znalecké posudky jasně stanovily, že stěžovatel netrpí duševní poruchou. Oba znalecké posudky, a zejména revizní znalecký posudek vypracovaný znalci z Psychologického ústavu Masarykovy univerzity, jsou dle názoru stěžovatele ve vztahu k jeho žádosti velmi příznivé. Stěžovatel zdůrazňuje, že vyvarování se trestné činnosti nemohou znalci - psychologové nikdy vyloučit u žádného člověka. Za podstatné považuje stěžovatel vyjádření znalce dr. H., že pokud nebude stěžovatel v současné době propuštěn na svobodu, není pravděpodobné, že jej někdy v budoucnu bude možné považovat za více socializovaného. Dle názoru stěžovatele způsob hodnocení znaleckých posudků obecnými soudy v této věci zcela devalvuje institut podmíněného propuštění. Stěžovatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 611/2000, jehož závěry vztahuje i na svou vlastní trestní věc. Konečně stěžovatel poukazuje na údajné průtahy, resp. neúměrně dlouhou dobu, po kterou řízení před obecnými soudy probíhalo. II. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla stručná - účastníci odmítli argumentaci stěžovatele, včetně námitky ohledně neúměrné délky řízení, s tím, že ta byla dána komplikovanou povahou věci, v níž bylo třeba vyžádat dva znalecké posudky. Vyjádření účastníků byla stěžovateli zaslána k replice, v níž stěžovatel pouze odkázal na obsah ústavní stížnosti. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 3 PP 9/2008. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Je vhodné připomenout, že k porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný. Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. v trvání 14 let. Tohoto trestného činu se stěžovatel dle shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 7. 7. 1998 úmyslně usmrtil šestiletého chlapce. Podle § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 tr. zák. po výkonu dvou třetin uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. V případě stěžovatele připadá po předchozím výkonu vazby konec trestu na 7. 7. 2012, lhůta pro podmíněné propuštění uplynula dne 7. 11. 2007. Otázce aplikace ust. § 61 tr. zák. o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 22776/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10, všechna dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak na místě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, sp. zn. II. ÚS 715/04 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupná v databázi NALUS). Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení. Dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo na podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění