III.ÚS 547/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 547/16 ze dne 29. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. G., zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem, sídlem Heydukova 505/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 7 Tdo 989/2015-43, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2014 sp. zn. 4 To 231/2014 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. května 2014 sp. zn. 3 T 134/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stručné vymezení věci 1. Ústaví stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 trestního zákona. Okresní soud jí uložil trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, přičemž výkon trestu jí byl odložen na zkušební dobu 2 let. V tomtéž řízení byl společně se stěžovatelkou odsouzen i V. G., její manžel, který byl shledán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce trvání 24 měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Okresní soud zároveň jak stěžovatelce, tak i V. G.uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Škoda, kterou stěžovatelka svým trestným činem České republice způsobila, dle rozsudku okresního soudu činí 328 892 Kč. Jednání stěžovatelky, za něž byla pravomocně odsouzena, spočívalo v tom, že společně s V. G. dne 22. 6. 2007 podali u Finančního úřadu ve Vyškově přiznání k dani z příjmů fyzických osob, ačkoliv věděli, že v údajích o příjmech z podnikání nebyly zahrnuty zdanitelné příjmy ve výši 2 230 940,50 Kč, které obdrželi společně ve sdružení od města Jablonec nad Nisou podle osmi ve výroku o vině konkrétně uvedených faktur, takže byli srozuměni s tím, že na základě tohoto daňového přiznání jim byla nesprávně vyměřena nižší daň. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka, jakož i V. G., odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který obě odvolání usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. 4. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu dovoláním podaným společně s V. G. k Nejvyššímu soudu. Dovolací soud zrušil usnesení krajského soudu a rozsudek okresního soudu, avšak pouze ve vztahu ke spoluobviněnému V.G. Důvodem pro zrušení těchto rozhodnutí byla skutečnost, že obviněný byl odsouzen za dílčí útoky trestného činu, pro které však nebyl obviněn a které ani nebyly zahrnuty v obžalobě. V tomto pochybení shledal Nejvyšší soud rozpor s ustanovením § 220 odst. 1 trestního řádu a z něj vyplývajícího porušení práva na spravedlivý proces. Ve vztahu ke stěžovatelce Nejvyšší soud dovolání dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka staví svou argumentaci na námitce, že napadená rozhodnutí jsou založena na důkazech, které jsou procesně nepoužitelné. Stěžovatelka uvádí, že policejní orgán si od V. G. v jiné trestní věci vyžádal vydání veškerých účetních dokladů za období 2004 - 14. 5. 2008, což tento dobrovolně a v dobré víře učinil, neboť se domníval, že tyto dokumenty budou použity výhradně pro účely proti němu tehdy vedeného trestního řízení. Stěžovatelce však nemůže být přičítáno k tíži, že tyto doklady sloužící následně k prokázání její viny byly spoluobžalovaným vydány orgánům činným v trestním řízení, pokud se tak nestalo s jejím souhlasem, respektive k vydání došlo bez jejího vědomí. 6. Stěžovatelka dále namítá, že policejní komisař následně, po seznámení se s těmito podklady, dne 23. 6. 2008 zaslal správci daně stěžovatelky, tj. Finančnímu úřadu ve Vyškově, podnět k prověření poznatku z trestního řízení, na jehož základě správce daně zahájil a v roce 2009 provedl u stěžovatelky a jejího manžela V. G. daňovou kontrolu, jejímž výsledkem bylo dne 24. 2. 2010 podání trestního oznámení ze strany tohoto správce daně. Stěžovatelka jednak s vydáním dokumentů Policii České republiky nikdy nevyslovila souhlas a jednak o něm do zahájení svého trestního stíhání ani nebyla informována, byť se jí informace v něm obsažené ve vazbě na předmět tohoto řízení bytostně týkaly. Tato "spolupráce" orgánů činných v trestním řízení a správce daně je však dle názoru stěžovatelky nezákonná a nepřípustná, neboť tímto způsobem de facto obchází zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti správce daně, jak je tato upravena v ustanovení § 52 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (resp. ve stejném ustanovení dříve účinného zákona o správě daní a poplatků). 7. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že žádnou úřední osobu, podílející se na správě jejích daní, nikdy v minulosti nezprostila povinnosti mlčenlivosti ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení, toto neučinila ani vůči Ing. Mouralovi, jenž stěžovatelce poskytoval účetní a daňové služby a jehož svědecká výpověď byla v následném řízení považována soudem za stěžejní. Stěžovatelka si není vědoma ani skutečnosti, že by dokumenty či informace vztahující se ke správě jejích daní, byly orgánům činným v trestním řízení vydány postupem dle ustanovení § 8 odst. 2 trestního řádu na základě předchozího souhlasu soudce či na pokyn jiného orgánu činného v trestním řízení, který je k takovému postupu oprávněn. 8. Stěžovatelka taktéž namítá, že opatření policejního vyšetřovatele o přibrání znalců Horáka a Michálka, na jejichž posudcích jsou odsuzující rozsudek a následně i napadené usnesení v podstatě postaveny, nebyla vyšetřovatelem doručena ani stěžovatelce ani jejímu obhájci. Skutečnost, že tyto posudky byly navíc zpracovány na základě posouzení počítačových sjetin a faktur, jež byly shora popsaným způsobem od spoluobžalovaného G. vyžádány v jiném trestním řízení, činí tyto posudky dle názoru stěžovatelky v předmětné věci rovněž procesně nepoužitelnými. 9. Stěžovatelka brojí proti postupu obecných soudů, které se dle ní dostatečně nezabývaly otázkou jejího zavinění, neboť stěžovatelka měla při výkonu společné podnikatelské činnosti na starost pouze drobné pomocné práce včetně úklidových a tedy rozhodně nebyla osobou, jež by disponovala účetními doklady, pokladnou či informacemi o stavu hospodaření sdružení. Faktickým výkonem činnosti obou členů sdružení byla dělba jejich úkolů nastavena tak, že finanční a účetní stránce věci (respektive vystavování účetních dokladů a jejich předávání Ing. Mouralovi) se věnoval výhradně spoluobžalovaný V. G., který měl kompletní přehled rovněž v otázkách smluvních i technických. 10. Stěžovatelka je přesvědčena, že pouze komplexním zhodnocením celkové hospodářské situace, tedy jak dosažených příjmů, tak vynaložených daňově uznatelných výdajů, a to nejen v posuzovaném účetním období, ale i v obdobích předcházejících a následných, je možno dojít k úplným skutkovým zjištěním v otázce výše škody, jež měla být poškozené České republice v předmětné věci způsobena, tedy jak vysokou částku daně stěžovatelka skutečně svým jednáním zkrátila. Takový postup, tedy komplexní hodnocení hospodářské situace stěžovatelky nejen ve sledovaném období, ale i v obdobích "okolních" doporučila ve svém posudku znalkyně Ing. Vyhlídalová, soudem prvního stupně však bohužel nebyla vyslyšena. Obecné soudy nepřipustily doplnění dokazování výslechem znalkyně Ing. Vyhlídalové, což ve výsledku, spolu s dalšími namítanými skutečnostmi, vedlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Vlastní posouzení věci 12. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozh