III.ÚS 561/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 561/21 ze dne 18. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti WELDOTHERM - Gesellschaft für Wärmetechnik m.b.H., sídlem Westendhof 11a, Essen, Spolková republika Německo, zastoupené advokátem JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 32 Cdo 1531/2020-580, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 18 Co 304, 305/2019-547 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. března 2019 č. j. 22 C 139/2015-505 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. června 2019 č. j. 22 C 139/2015-510, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Metrostav, a. s., sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8 jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 411 912,50 euro s příslušenstvím. Podle skutkových zjištění byla mezi stěžovatelkou jako pronajímatelem a obchodní společností WELDOTHERM Czech s. r. o. jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem bylo přenechání zařízení na tepelné zpracování (dále jen "předmět nájmu" či "předmětná zařízení") k užívání na dobu od 1. 4. 2013 do 31. 10. 2013. Obchodní společnost WELDOTHERM Czech s. r. o. následně použila předmět nájmu ke splnění svého závazku ze smlouvy o dílo, kterou uzavřela s vedlejší účastnicí v postavení objednatele. Dopisem ze dne 18. 10. 2013 vedlejší účastnice odstoupila od smlouvy o dílo s odůvodněním, že obchodní společnost WELDOTHERM Czech s. r. o. neplní řádně a včas povinnosti podle této smlouvy. Současně jí vedlejší účastnice sdělila, že bude podle čl. 28.2.4. přílohy č. 12 smlouvy o dílo "používat bez úhrady jakékoliv montážní zařízení, které na staveništi je ve spojitosti s provedením díla na takovou dobu, kterou objednatel považuje za potřebnou pro úplné provedení díla". Podle stěžovatelky, která v řízení před soudy tvrdila, že je vlastníkem předmětných zařízení, došlo jejich užitím k bezdůvodnému obohacení vedlejší účastnice. Stěžovatelka přitom v žalobě zdůraznila, že v nájemní smlouvě zakázala obchodní společnosti WELDOTHERM Czech s. r. o., aby bez jejího souhlasu přenechala předmět nájmu k užívání třetím osobám. 3. Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že neprokázala vlastnické právo k předmětu nájmu. Obvodní soud zdůraznil, že vlastnictví předmětu nájmu nebylo prokázáno ani inventárním soupisem jakožto stěžovatelkou vytvořeným dokumentem, ani prodejním katalogem "obsahujícím totožná zařízení spolu s fotografiemi těchto zařízení, neboť se nejednalo o konkrétní zařízení (s předmětnými sériovými čísly), ale ani skutečnostmi vyplývajícími z dodacích listů či mezinárodních nákladních listů". Obvodní soud neuvěřil ani výpovědi svědků, kteří uvedli, že předmětná zařízení patřila stěžovatelce, neboť jejich výpovědi posoudil jako nevěrohodné (bod 13 odůvodnění). Uvedl přitom, že i v případě prokázání vlastnictví předmětu nájmu stěžovatelkou, by nebylo možné žalobě vyhovět z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky. Pouze účastníci neplatné smlouvy jsou podle obvodního soudu věcně legitimováni k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z."), a to bez ohledu na skutečnost, zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. 4. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud uvedl, že stěžovatelka fakticky dovozuje odpovědnost vedlejší účastnice za tvrzené porušení nájemní smlouvy, ačkoli nebyla její smluvní stranou. Tvrdí totiž, že "nájemní smlouvou obchodní společnosti WELDOTHERM Czech s. r. o. zakázala, aby bez jejího souhlasu přenechala tyto stroje a zařízení k užívání třetím osobám, což však nebylo respektováno". Městský soud je toho názoru, že s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu nelze při uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení obcházet řetězec uzavřených smluvních vztahů, přičemž "závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním z neplatné nebo zrušené (popřípadě zaniklé) smlouvy, vznikají pouze mezi stranami takové smlouvy bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby". Pokud přitom stěžovatelka dále poukazovala na to, že vedlejší účastnice užívala přístroje, aniž by za jejich užívání cokoliv zaplatila, pomíjí existenci závazkového vztahu mezi obchodní společností WELDOTHERM Czech s. r. o. a vedlejší účastnicí, jehož součástí byly i všeobecné obchodní podmínky a jejich článek 28.2.4, podle něhož vedlejší účastnice postupovala a užívala předmětná zařízení. Aniž tak městský soud podrobil přezkumu dílčí závěr obvodního soudu o neprokázaném vlastnictví předmětných zařízení stěžovatelkou, bylo podle něj zřejmé, že žalovaný nárok nemůže obstát, neboť vedlejší účastnice není v řízení pasivně legitimovanou. Plnění z neplatné, popřípadě zrušené (zaniklé) smlouvy lze totiž podle městského soudu vymáhat pouze po tom, kdo byl jejím účastníkem. 5. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu. Nepřisvědčil přitom námitce stěžovatelky, že by se soudy dopustily vady tzv. opomenutých důkazů, kterou by došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obvodní soud podle názoru Nejvyššího soudu vysvětlil, proč listinné důkazy předložené stěžovatelkou neprokazují její vlastnictví k předmětu nájmu. Ani zbývající důkazy pak neobjasňují, kdo je skutečným vlastníkem předmětných zařízení. Napadá-li dále stěžovatelka hodnocení jednotlivých důkazů, nejde o způsobilý dovolací důvod. Nejvyšší soud v té souvislosti upozornil na to, že skutečnost, zda je stěžovatelka "vlastníkem předmětných zařízení, nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, neboť svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na tom, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována a už jen z tohoto důvodu nemůže nárok obstát". Městský soud se ani neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že věcná legitimace, ať už aktivní či pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu řešenou, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit. Další stěžovatelkou předestřené otázky pak nebyly pro rozhodnutí městského soudu určující, popř. šlo o zastřenou skutkovou otázku, která nemohla založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Namítá, že rozhodnutí obvodního soudu "vůbec neobsahuje hodnocení důkazů, ačkoliv byly formálně provedeny". Dále uvádí, že nebyl proveden jediný důkaz, který by vyvracel, že stěžovatelka nebyla vlastníkem předmětných zařízení. Ze strany soudů dále došlo k neúplnému zjištění skutkového stavu a nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle názoru stěžovatelky měl být soudy použit zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "obč. zák."). Obvodní soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí citoval § 3028 o. z., avšak neuvedl, o jaký právní poměr mělo jít, aby mohlo být toto přechodné ustanovení použito. Stěžovatelka též odkazuje mimo jiné na § 2994 obč. zák., kterým odůvodňuje svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení. 7. Městskému soudu dále stěžovatelka vytýká, že potvrdil rozhodnutí obvodního soudu bez toho, aniž by podrobil přezkumu jeho závěr o neprokázaném vlastnictví předmětných zařízení stěžovatelkou. Nejvyšší soud se pak v napadeném rozhodnutí nevypořádal s argumenty stěžovatelky, kterými namítal nepřípadnost judikatury citované v rozhodnutí městského soudu. Přípustnost dovolání vymezila stěžovatelka tak, že napadené ro