III.ÚS 572/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 572/08 ze dne 18. 4. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2008 soudcem zpravodajem Janem Musilem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. Ž., zastoupené JUDr. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 9 Co 892/2007-139, a o návrhu na odložení jeho vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2008 a doplněné na základě výzvy Ústavního soudu k odstranění vad návrhu telefaxovým podáním doručeným dne 1. 4. 2008 a dne 2. 4. 2008 jeho originálem, napadá usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2007 č. j. 9 Co 892/2007-139. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Napadenému rozhodnutí stěžovatelka vytýká, že bylo "zatíženo projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle, což mělo pro stěžovatelku za následek odepření spravedlnosti". Krajský soud v Ostravě údajně při svém rozhodování porušil povinnost zajistit účastníkům řízení spravedlivou ochranu jejich práv a oprávněných zájmů (ve smyslu § 1 a § 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), čímž prý označený soud současně porušil princip kontradiktornosti řízení. V konečném důsledku tak tento soud zasáhl do práva stěžovatelky na soudní ochranu (článek 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), na rovnost účastníků řízení (článek 37 odst. 3 Listiny) a práva na řádné a spravedlivé projednání jeho věci (článek 38 odst. 2 Listiny a rovněž článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"). K dosavadnímu průběhu řízení stěžovatelka uvádí, že Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí nejprve usnesením ze dne 5. 6. 2006 pod č. j. 2 Nc 4459/2005-31 nařídil na majetek stěžovatelky (v dřívějším řízení povinné) exekuci pro vymožení pohledávky oprávněného ve výši 729 246,- Kč a nákladů exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu ve Stuttgartu "Vollstreckungsbescheid sp. zn. B 594/95 LM ze dne 11. 7. 1995" a provedením exekuce pověřil ve výroku jmenovaného soudního exekutora. Ve zbytku pak návrh zamítl. Po odvolání stěžovatelky bylo předmětné usnesení soudu prvního stupně, vyjma zamítavé části výroku, zrušeno rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě. Po vrácení věci soudu prvního stupně ve věci rozhodl Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 17. 7. 2007 č. j. 2 Nc 4459/2005-90 znovu tak, že nařídil exekuci pro vymožení výše vyčíslené pohledávky oprávněného a nákladů exekuce, přičemž jejím provedením pověřil již dříve pověřeného soudního exekutora. Krajský soud v Ostravě na základě odvolání stěžovatelky tentokrát rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka dále uvádí, že proti ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2007 č. j. 9 Co 892/2007-139 podala dovolání, o němž do doby podání ústavní stížnosti, resp. jejího doplnění nebylo rozhodnuto. Pro "úplnost" stěžovatelka uvedla, že podáním ze dne 21. 12. 2007 navrhla v předmětné věci zastavení a podáním ze stejného data i přerušení exekuce. Ani o těchto návrzích nebylo podle jejího tvrzení ke dni podání ústavní stížnosti rozhodnuto. K návrhu podanému ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka zdůraznila, že exekučním příkazem ze dne 31. 7. 2007 č. j. 77 Ex 1261/06-40 bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky. Odložení nařízeného výkonu rozhodnutí by nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť výkon rozhodnutí by pro stěžovatelku znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, a to zejména za situace, v níž stěžovatelka je samoživitelkou a prodejem exekucí postižených nemovitostí by došlo ke ztrátě jediné možnosti bydlení jak pro ni samotnou, tak i pro její nezletilou dceru. II. Jak se zjišťuje z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2007 č. j. 9 Co 892/2007-139, označený odvolací soud k odvolání stěžovatelky ve věci exekuce oprávněné LBS Landesbausparkasse Baden - Württenberg pro shora specifikované peněžité plnění rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné, přičemž souhlasil s názorem povinné, že exekuční titul byl vydán před datem 1. 5. 2004, takže nelze v projednávané věci aplikovat Nařízení Rady č. 44/2001; nelze proto uvažovat o postupu podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Rovněž stěžovatelkou namítaná výhrada veřejného pořádku [§ 63 písm. d) zákona č. 97/1963 Sb.] nepřichází v úvahu, neboť je aplikovatelná v zásadě tam, kde by se účinky právního předpisu, který by měl být aplikován, příčily zásadám společenského a státního zřízení České republiky. Tato výhrada ovšem v posuzovaném případě není relevantní. Odvolací soud se neztotožnil ani s dalšími námitkami stěžovatelky a zdůraznil, že nelze pochybovat o tom, že stěžovatelka je ve vztahu k oprávněné dlužníkem solidárním, přičemž nelze úspěšně argumentovat ani "institutem odděleného majetku". Protože ve fázi odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce se dokazování neprovádí, uvedl odvolací soud k námitce stěžovatelky ohledně údajného nedostatku formální vykonatelnosti exekučního titulu, že jeho nedoručení by mohlo být podstatné pouze v řízení před soudem prvního stupně v případě, že by stěžovatelka takovou skutečnost tvrdila, či by byl takový nedostatek zjistitelný již z dokladů, které měl k dispozici soud prvního stupně při vydání napadeného rozhodnutí. Uvedené skutečnosti však stěžovatelka v odvolání netvrdila ani nedokládala. III. Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a předpoklady pro její meritorní projednání, zejména otázkou její přípustnosti. K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79 (více též na http://nalus.usoud.cz). Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila (jak se zjišťuje z fotokopie podání, doručeného Okresnímu soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí dne 3. 3. 2008 a označeného jako "dovolání"), a bylo by o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovatelce ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž z poučení odvolacího soudu je zjevné, že je dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je věcí právního zástupce