III.ÚS 609/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 609/17 ze dne 6. 6. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Militkého, zastoupeného JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 29 Cdo 3122/2016-389, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016 č. j. 23 Co 31/2016-324 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. července 2015 č. j. 28 C 100/2012-271, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní korporace M 3000, a. s., sídlem Šaldova 278/36, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavě zaručených základních práv. 2. Vedlejší účastnice je obchodní společností zaměřující se na prodej vozidel tovární značky Mercedes-Benz. Stěžovatel u vedlejší účastnice v minulosti působil jako člen představenstva, vedle toho měl též uzavřenou pracovní smlouvu na místo manažera pro rozvoj. 3. Při svém působení u vedlejší účastnice podepsal stěžovatel zprostředkovatelskou smlouvu se třetí společností. Této společnosti následně vedlejší účastnice podle smlouvy uhradila provizi. Předmětem rozhodování soudů bylo posuzování, zda byl stěžovatel oprávněn zavázat vedlejší účastnici (stanovy vedlejší účastnice vyžadovaly, aby smlouvy podepisovaly oba členové představenstva společně), a též zda vedlejší účastnici vznikla škoda tím, že byla vyplacena provize třetí společnosti. 4. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem vyhověl žalobě vedlejší účastnice a uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici částku 2 755 422,36 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. 5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I o věci samé ohledně části jistiny ve výši 1 822 560,11 Kč, změnil lhůtu k plnění tak, že činí šest měsíců (výrok I), změnil napadené rozhodnutí ve výroku I tak, že žalobu co do jistiny ve výši 932 862,25 Kč zamítl (výrok II) a ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (výrok III). 6. Dovolání stěžovatele proti výroku I rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud konstatoval, že podané dovolání je nepřípustné, jelikož "otázky", které dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá, maje jejich řešení odvolacím soudem za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, popř. jde o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nespočívá. II. Argumentace stěžovatele 7. Porušení výše sub 1 uvedených základních práv v řízení před obecnými soudy mělo podle stěžovatele spočívat v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které založilo jejich nepřezkoumatelnost a protiústavnost. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zejména neuvedly, na základě kterých důkazů dospěly k daným skutkovým zjištěním. Takový postup je Ústavním soudem dlouhodobě považován za zásah do práva na spravedlivý proces, neboť vede porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1235/11, IV. ÚS 304/98, III. ÚS 84/94, I. ÚS 2771/10 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 8. Stěžovatel v řízeních před soudy také namítal pracovněprávní povahu sporu. Nesprávné posouzení této otázky a jeho nedostatečné odůvodnění způsobilo zásah do stěžovatelova práva na zákonného soudce, neboť spor nebyl projednán před správným senátem soudu. 9. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se v napadeném usnesení nijak nevypořádal s řadou jeho námitek. Předně jde o stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu. Dále stěžovatel namítal, že předmětné smlouvy mohly být platné na základě ratihabice, tedy dodatečného schválení vedlejším účastníkem. K této otázce se Nejvyšší soud nijak nevyjádřil, stejně jako k otázce vzniku a výše škody. 10. Další argumentace je zaměřena proti dokazování a vyhodnocení důkazů při rozhodování obvodního soudu a městského soudu. S ohledem na to, že v případě těchto rozhodnutí, jak bude dále vyloženo, nebyly splněny procesní předpoklady pro to, aby Ústavní soud mohl ústavní stížnost meritorně posoudit, není třeba zde stěžovatelovy argumenty podrobně reprodukovat. III. Vyjádření účastníků a replika stěžovatele 11. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení. 12. Obvodní soud pouze uvedl, že nemá zájem se k ústavní stížnosti vyjádřit a rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu. 13. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se podrobně vypořádal s opakovanou účelovou argumentací stěžovatele v uvedeném sporu. Městský soud proto odkazuje na skutkové i právní závěry uvedené v jeho obsáhlém rozhodnutí. Poukázal současně i na to, že stěžovatel sleduje revizi skutkových i právních závěrů všech soudů dosud rozhodujících ve věci. 14. Nejvyšší soud na úvod svého vyjádření upozornil, že v rámci řízení o dovolání je oprávněn posuzovat pouze některé právní otázky. Konkrétně ty, na jejichž vyřešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a které zároveň dovolatel učinil předmětem dovolání, a ohledně nichž dovolatel vymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dle svého názoru stěžovatelovo dovolání pečlivě posoudil a zabýval se veškerými otázkami hmotného či procesního práva, které stěžovatel byť jen naznačil a k nimž (opět alespoň náznakem) vymezil některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 občanského soudního řádu. Vytýká-li tudíž stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu, že se nezabýval otázkou vzniku a výše škody či otázkou ratihabice zprostředkovatelské smlouvy, pomíjí, že se těmito "otázkami" Nejvyšší soud (s ohledem na obsah dovolání) zabývat nemohl. 15. Dále se pak Nejvyšší soud obsáhle vyjádřil k otázce vázanosti akciové společnosti jednáním jediného člena představenstva v situaci, kdy podle stanov společnosti a podle zápisu v obchodním rejstříku musí jménem společnosti jednat alespoň dva členové představenstva. Otázka platnosti či právního režimu manažerské smlouvy stěžovatele na pozici výkonného ředitele pak, podle Nejvyššího soudu, nemá žádný význam ani pro posouzení odpovědnosti stěžovatele za škodu způsobenou proplacením provize podle jím uzavřené zprostředkovatelské smlouvy. Rozhodnutí o tom, zda zaplatí (ať už domnělý nebo skutečný) dluh, spadá do obchodního vedení společnosti, jež náleží představenstvu (§ 192 odst. 1 obchodního zákoníku). Učiní-li toto rozhodnutí člen představenstva, bude jeho případná odpovědnost (za porušení péče řádného hospodáře při takovém rozhodnutí) vždy posuzována jako odpovědnost za výkon funkce člena představenstva, a to bez ohledu na to, zda a kolik má takový člen představenstva uzavřených "souběžných" "manažerských" smluv a zda se tyto smlouvy "řídí zákoníkem práce". S tím ostatně výslovně počítala úprava tzv. souběhů účinná od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 (srov. § 66d odst. 2 obchodního zákoníku), a jiný závěr ani neplyne ze stěžovatelem namítaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15. 16. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření rozebírá jednotlivé argumenty stěžovatele. Zdůrazňuje, že není možné, aby stěžovatel ve svém dovolání argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15, neboť tento nález byl vydán až poté, co stěžovatel podal dovolání. Dále vedlejší účastnice polemizuje se stěžovatelovými tvrzeními o tom, že se soudy nevypořádaly s určitým argumentem, a odkazuje na konkrétní pasáže napadených rozhodnutí. Tuto argumentaci není třeba podrobněji reprodukovat s ohledem na to, že ústavní stížnost proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu je nepřípustná. 17. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření městského soudu, Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka na vědomí a k replice. Ve své replice stěžovatel upřesnil, že jeho argument nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 nebyl obsažen přímo v dovolání, nýbrž v jeho doplnění ze dne 12. 10. 2016. Z předmětného nálezu stěžovatel ve své replice cituje a dovozuje, že byl oprávněn uzavřít zprostředkovatelské smlouvy jménem ve