III.ÚS 61/21

Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 18. 9. 2020 č. j. 12 T 80/2016-175 rozhodl o tom, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl původně rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 2. 2017 č. j. 12 T 80/2016-96 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 4. 2017 č. j. 13 To 132/2017-111 podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Stěžovatel, který se veřejného zasedání zúčastnil bez právní pomoci obhájce, se vzdal práva stížnosti, jež by měla odkladný účinek.

Stěžovatel následně napadl usnesení okresního soudu stížností podanou ke krajskému soudu s poukazem na to, že sice uvedl po vyhlášení usnesení o nařízení výkonu trestu ve veřejném zasedání, že se vzdává práva stížnosti, avšak ve skutečnosti neporozuměl obsahu poučení, neboť se domníval, že jde o stížnost na konkrétního soudce. Krajský soud stížnost stěžovatele odmítl jako podanou osobou, která se stížnosti výslovně vzdala podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu ústavní stížností, v níž namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukazuje na to, že se mu při veřejném zasedání u okresního soudu nedostalo řádného poučení o významu opravného prostředku - stížnosti, zejména o jejích účincích v daném případě, tj. o účinku devolutivním a suspenzivním. Tato skutečnost je zcela zřejmá ze zvukového záznamu z veřejného zasedání, kdy stěžovatel uvádí, že na soudce si stěžovat nebude. Z této okolnosti muselo být soudu zřejmé, že stěžovatel nechápe význam institutu stížnosti, tj. stěžovateli chybělo poučení v materiálním smyslu. Stěžovatel podotýká, že se soudního řízení účastnil bez advokáta.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně žádá o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Zásadně platí, že ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele, přičemž vzal v úvahu relevantní okolnosti případu vyplývající z ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podmínky podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou v posuzované věci naplněny, neboť přiznáním odkladného účinku nedojde k rozporu s veřejným zájmem a nedojde ani k zásahu do práv žádné třetí osoby.

S ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext předmětné věci a z toho vyplývající procesní postupy (nezbytnost vyžádání spisu okresního soudu a příslušných vyjádření) přitom není možno o ústavní stížnosti rozhodnout bezodkladně (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1015/14 a ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2726/15).

Ze shora popsaných důvodů Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nikterak nepředjímá meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti.