III.ÚS 610/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 610/14 ze dne 7. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky PhMr. Ireny Sedláčkové, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář Těmín, s. r. o., se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 26 Cdo 2686/2013-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2013 č. j. 70 Co 78/2013-170 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. října 2012 č. j. 25 C 260/2008-114, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 11. 2. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2014, stěžovatelka napadla shora označené usnesení Nejvyššího soudu, a to pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž se domáhala jeho zrušení, jakož i zrušení dalších, v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. 2. Jak patrno z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), stěžovatelka se žalobou, směřující proti městské části Praha 4, domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu v Praze - Podolí, doručené jí dne 27. 5. 2008. Obvodní soud nejprve rozsudkem ze dne 4. 2. 2010 č. j. 25 C 260/2008-51 této žalobě vyhověl s tím, že zákonné podmínky výpovědi ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. z.") nebyly naplněny a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 19. 8. 2010 č. j. 70 Co 304/2010-71 jako věcně správné potvrdil. 3. K dovolání žalované však byly tyto rozsudky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012 č. j. 26 Cdo 2826/2011-97 zrušeny a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je oprávněna na základě věcného břemene užívat dům v M., tuto nemovitost však k bydlení neužívá bez objektivně existujících vážných důvodů; za takový důvod nelze totiž považovat skutečnost, že dva z bytů jsou využívány její dcerou a vnučkou a jeden je využíván pro nebytové účely. 4. Ústavní stížností napadenými rozsudky obvodní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl a městský soud toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil [§ 218 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Proti posledně uvedenému rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud je však v záhlaví uvedeným usnesením odmítl se zdůvodněním, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť se jedná o polemiku s právními závěry dovolacího soudu stran otázky "naplněnosti" výpovědného důvodu, vyslovenými v předchozím rozsudku. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v textu svého dovolání uvedla, proč by měla být právní otázka řešena odlišně, než jak ji Nejvyšší soud posoudil v rozsudku ze dne 15. 3. 2012 č. j. 26 Cdo 2826/2011-97, že k tomu uvedla zcela zásadní argumentaci, avšak uvedený soud řádně (přesvědčivě) nezdůvodnil svůj závěr, proč není vhodné posoudit nastolenou právní otázku jinak, ale pouze konstatoval, že nemá důvod se od předchozích závěrů odchýlit. Takový postup považuje stěžovatelka za porušení svého práva na spravedlivý proces, přičemž se dovolává nálezů Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. II. ÚS 594/02 (N 99/34 SbNU 57) a ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 582/02 (N 30/32 SbNU 277), z nichž plyne, že Nejvyšší soud měl vést úvahu nad tím, proč není nutné předloženou právní otázku posoudit a proč je nutné brát v úvahu výše zmíněný rozsudek, jestliže v souvislosti s dovoláním městské části Praha 4 vyvodil, že neexistuje konstantní judikatura. Pokud Nejvyšší soud v napadeném usnesení neuvedl další obdobná rozhodnutí na podporu svého tvrzení o konstantní judikatuře a pouze odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vybočil z mezí ústavnosti, jak má plynout z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 511/03 (N 118/34 SbNU 235). 6. Stěžovatelka má dále za to, že obecné soudy nesprávně, resp. mechanicky interpretovaly a aplikovaly § 711 odst. 2 písm. c) o. z. a že nepřihlédly ke všem skutkovým okolnostem případu. Z uvedeného ustanovení plynou dvě podmínky výpovědi, jednak že nájemce má v době doručení výpovědi dva byty, jednak že lze po nájemci požadovat, aby používal pouze jeden z těchto bytů. Městská část Praha 4 doručila výpověď z nájmu dne 27. 5. 2008, avšak k tomuto datu stěžovatelka nedisponovala žádným věcným právem k domu v M.. Její manžel zemřel dne 9. 2. 2008, přičemž k tomuto datu je třeba podle § 460 o. z. vázat okamžik nabytí vlastnického práva k předmětu dědictví, i když k vlastnímu projednání dědictví a uzavření dědické dohody došlo po tomto datu. Není tedy pravda, že by disponovala spoluvlastnickým podílem k domu v M. a po jeho zániku nabyla právo odpovídající věcnému břemenu užívání, neboť svůj spoluvlastnický podíl k tomuto domu pozbyla již úmrtím manžela a až do 12. 7. 2008, kdy nabyla právní moci dědická dohoda, uzavřená dne 26. 5. 2008, kterou bylo v její prospěch zřízeno věcné břemeno užívání, jí žádné věcné právo, na jehož základě mohla v domě bydlet, nesvědčilo. Z tohoto důvodu v době doručení výpovědi nemohla mít dva byty. 7. Stěžovatelka nesouhlasí ani s argumentem Nejvyššího soudu, že na zřízení věcného břemene přistoupila jeden den před doručením výpovědi z nájmu. Tím podle stěžovatelky mělo být míněno, že věděla o tom, že jí bude doručena výpověď, a proto uzavřela dědickou dohodu. Tak tomu však nebylo, o výpovědi nic nevěděla, resp. nemohla vědět, jde o pouhou náhodu, a nikoliv o nějaký kalkul z její strany. 8. Stěžovatelka odmítá i názor obecných soudů, že by vlastnické právo a právo odpovídající věcnému břemenu mělo z hlediska ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) o. z. stejné účinky. Oprávněný z věcného břemene nemůže vykonávat stejná práva, přičemž uvedené ustanovení míří především na případy, kdy nájemci svědčí vlastnické právo k jinému bytu, který může využívat, nikoliv kdy nájemce disponuje věcným břemenem k nemovitosti, protože toto právo je "hůře uplatitelné", a je-li nemovitost užívána jejím vlastníkem a oprávněný ji tak z objektivního hlediska nemůže využívat, lze si těžko představit, že vlastník ustoupí oprávněnému. 9. Dále stěžovatelka tvrdí, že je vyloženě nespravedlivé, aby užívala k bydlení byt v domě v M., neboť věcné břemeno bylo sjednáno "velmi pochybně", protože v dědické dohodě nebylo specifikováno, jaký rozsah práv jí je z titulu věcného břemene přiznán, především pak v tomto domě jsou tři bytové prostory, jeden z nich obývá její dcera, druhý vnučka a třetí je využíván jako sídlo společnosti manžela Ing. Ireny Sedlecké, a také jako byt, ve kterém bydlí tchán Ing. I. Sedlecké. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 1439/2004 tvrdí, že obecné soudy měly respektovat její zájmy, tedy že v předmětném bytě žije 45 let, je na něj zvyklá, vždy řádně platila nájemné a byla spořádanou nájemnicí, a dům v M. je plně obsazen. Instruovat ji k uplatnění svého práva žalobou pokládá stěžovatelka za téměř nemravné. 10. Závěrem stěžovatelka uvádí, že soudní řízení má ústavněprávní rozměr, jímž je potřeba proporcionálního řešení, resp. zvážení všech možností. V jeho rámci měly obecné soudy zohlednit výše uvedené skutečnosti, jakož i to, že pokud výpověď z nájmu bude neplatná, nebude to mít pro městskou část Praha 4 významný dopad. Upozorňuje také, že nebude vědět, jaký byt má v domě v M. užívat, přičemž má být nemorální žádat, aby někdo z těch, kdo byty užívá, ho opustil. Vzhledem k tomu, že následky zamítnutí žaloby budou jen silně negativní, obecné soudy se měly uchýlit k izolovanému a formalistickému určení, resp. natolik extenzivnímu výkladu výše citovaného ustanovení, že jejich postup vybočuje z mezí ústavnosti a jde proti ústavním zásadám, na nichž je vystavěn spravedlivý soudní proces. III. Formální předpoklady projednání návrhu 11. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopods