III.ÚS 625/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 625/08 ze dne 13. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti VÍTKOVICE, a. s., sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Ruská 2887/101, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 219/438, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2007, č.j. 15 Co 1/2007-65 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2006, č.j. 20 C 35/2005-27, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Vedlejší účastník Š. S. se v řízení před obecnými soudy (coby žalobce) domáhal proti stěžovatelce (žalované) přiznání částky 4 926 Kč s příslušenství z titulu pohledávky, která mu měla vzniknout tím, že coby ručitel stěžovatelky správci daně (Finančnímu úřadu v Ostravě 1) uhradil část nedoplatku na dani z převodu nemovitosti. Okresní soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl a Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Oba soudy vycházely z toho, že povinnost stěžovatelky k úhradě daně z převodu nemovitosti ve výši 14 360 Kč vznikla současně se zákonným ručením vedlejšího účastníka dne 3. 8. 2000 [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti, v rozhodném znění]. Jelikož správce daně předmětnou pohledávku proti stěžovatelce přihlásil do vyrovnání, které ve vztahu k ní bylo povoleno dne 15. 9. 2002, a stěžovatelka svoji povinnost vyplývající z rozvrhového usnesení splnila (tím, že správci daně uhradila 30% této pohledávky), pak se zřetelem k § 63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o konkursu vyrovnání) sice její povinnost nad rámec obsahu vyrovnání vůči správci daně zanikla, nezanikla však pohledávka vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce, jelikož ten plnil z titulu svého ručení správci daně až po splnění rozvrhového usnesení, a proto nejde o pohledávku, kterou by vedlejší účastník musel přihlásit do vyrovnání. V jednotlivostech stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že: 1. Z právní úpravy daně z převodu nemovitostí a daňového řízení není zřejmé, jaký nárok nabývá ručitel v případě, že za daňového dlužníka splní příslušnému správci daně jeho daňovou povinnost; institut ručení podle zákona o správě daní a poplatků je prý "v souladu s převažující odbornou literaturou" naprosto odlišný od obecné úpravy ručení v občanském nebo obchodním zákoníku, jelikož jde "o zvláštní veřejnoprávní ručení". Oproti tomu obecné soudy vycházely z toho, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo "nějaké blíže nespecifikované regresní právo", aniž by vysvětlily, jakým způsobem k tomuto závěru dospěly, a jaká je "případná povaha takového nároku"; tím podle stěžovatelky zatížily vydaná rozhodnutí "vadou nepřezkoumatelnosti". 2. Vedlejšímu účastníkovi (jakožto ručiteli) splněním její daňové povinnosti "nevznikla nová pohledávka", ale v rámci tzv. subrogace pouze "vstoupil do práv" původního věřitele, jemuž však povinnost platit více, než kolik byl povinen podle usnesení o potvrzení vyrovnání, zanikla na základě ustanovení § 63 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. 3. Vedlejší účastník měl vůči ní podmíněnou pohledávku "již v okamžiku povolení vyrovnání" a byl "povinen" ji přihlásit k vyrovnání (§ 56 zákona č. 328/1991 Sb.). Zde má za významné, že 1/ přednostní věřitelé [§ 56 odst. 3 a § 58 odst. 2 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání], jsou nuceni pohledávku k vyrovnání přihlásit, byť "nemohou průběh vyrovnání příliš ovlivnit", jestliže "nemají hlasovací právo při hlasování o návrhu na vyrovnání", 2/ podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 297/99, "jsou povinni přihlásit k vyrovnání ve lhůtě v ní uvedené své pohledávky všichni věřitelé dlužníka, tedy i oddělení věřitelé a věřitelé nepřednostních pohledávek", 3/ "koncepce a účel zákonné úpravy" vyžaduje pro "objektivní posouzení" návrhu na vyrovnání vyloučení "dodatečných, soudu a věřitelům často neznámých závazků dlužníka," a konečně, že 4/ je zde nutné analogicky použít ustanovení § 20 odst. 4 zákona o konkursu vyrovnání, jež ukládá ručiteli přihlásit svoji pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li plnit jeho závazek k rukám věřitele. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Nelze vyloučit - v obecné rovině - relevanci ústavněprávní námitky vycházející z čl. 11 odst. 1 Listiny (jestliže stěžovatelce byla uložena povinnost k peněžnímu plnění), avšak stalo-li se tak na základě napadeného soudního rozhodnutí, pak může tato námitka obstát jen za dalšího předpokladu, že rozhodnutí bylo vydáno vně režimu tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny (což stěžovatelka ostatně tvrdí). Jelikož stěžovatelka nenamítá nedostatky spravedlivého procesu "procesní" povahy (v tom smyslu, že by v řízení nebyla respektována její procesní práva), soustřeďuje se pozornost k té jeho složce, jež se identifikuje s námitkou "ústavněprávně" relevantním nesprávným právním posouzením věci; to sice stěžovatelka kritizuje, jak však bylo již výše řečeno, nepostačí sama o sobě pouhá námitka nesprávnosti "podústavní". Ústavněprávní deficit právního posouzení věci se totiž zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Je vhodné předeslat, že ústavní stížností dotčená věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatelky přípustné dovolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti dovolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní; jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Nic z uvedeného nelze vztáhnout k právním názorům, které obecné soudy v dané věci uplatnily při hodnocení sporného regresního nároku vedlejšího účastníka. Odvolací soud "povahu" nároku vyložil s poukazem na § 550 obč. zák., jenž nikterak nestojí v kolizi s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06. Zde ústavní soud mimo jiné uvedl, že "ručení není přitom institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého práva ... Ručení te