III.ÚS 626/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 626/17 ze dne 13. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Petrou Němcovou, advokátkou, sídlem Svobody 2084, Náchod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. prosince 2016 č. j. 12 To 461/2016-980, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 11. 2016 č. j. 11 T 133/2015-964 byl podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh na obnovu řízení v trestní věci stěžovatele jako odsouzeného vedené u okresního soudu pod sp. zn. 11 T 133/2015, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení dle § 278 trestního řádu. Tato věc skončila pravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 11 T 133/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 12 To 24/2016. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným ad 1) přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ad 2) přečinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1 trestního zákoníku, ad 3) přečinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1 trestního zákoníku, ad 4) pokusem přečinu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1 trestního zákoníku a podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, ad 5) přečinem šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, ad 6) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, ad 7) [společně s obžalovanými A. Č. a R. H.] zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, ad 8) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku, ad 9) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen za jednání pod bodem 1) a dále za sbíhající se přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 3 T 255/2013-49, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a d), odst. 2 trestního zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 T 46/2015-855 podle § 345 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 3 T 255/2013-49, a výrok o trestu ad I) z rozsudku okresního soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 T 46/2015-855, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl stěžovatel odsouzen za jednání pod body 2) až 6) a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 23. 7. 2014 č. j. 2 T 93/2014-73 a rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 T 46/2015-855, podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl odsouzen k trestu zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou na dobu pěti let a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k trestu propadnutí věci, a sice 1 ks křížového šroubováku. Současně soud zrušil výrok o trestu stěžovatele ad II) z rozsudku okresního soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 T 46/2015-855, ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 12 To 263/2015-892, a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 7. 2014 č. j. 2 T 93/2014-73, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání pod body 7) až 9) byl stěžovatel podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku byl odsouzen též k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání tří let. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu u obžalovaných A. Č. a R. H. a několika výroky o náhradě škody. Napadené rozhodnutí odůvodnil okresní soud tím, že důvody obnovy řízení podle § 278 trestního řádu v daném případě nejsou dány. Rovněž vysvětlil, že s ohledem na stávající důkazní situaci není třeba provádět důkazy, jichž se odsouzený domáhal. 3. Proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Usnesením krajského soudu ze dne 29. 12. 2016 č. j. 12 To 461/2016-980 byla stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud věcně správně vyložil, že podmínky pro povolení obnovy řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu v daném případě splněny nejsou. S argumentací okresního soudu se krajský soud ztotožnil. Z trestního spisu a důkazů v něm shromážděných vyplývá, že v původním řízení nedošlo k žádným procesním pochybením a že okresní soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním a právním závěrům. Okresní soud se podrobně zabýval důkazní situací u jednotlivých skutků, kde se stěžovatel domáhal obnovy řízení. Skutečnosti a důkazy uváděné stěžovatelem nejsou podle krajského soudu skutečnostmi a důkazy soudu dříve neznámými, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že okresní soud ani krajský soud se ve svém odůvodnění nevypořádaly s jeho argumentací a neprověřily dostatečně jím nově navrhované důkazy. 5. Stěžovatel uvádí, že až ve výkonu trestu se dověděl, že po každém návratu z útěku do ústavu měla být svědkyně Jana C. (jedná se o pseudonym) podrobena lékařské prohlídce a testování na přítomnost drog. Z toho vyplývá, že pokud by se zakládala na pravdě její výpověď, že jí stěžovatel podával drogy, konkrétně pervitin, a to nitrožilně, bylo by to zjistitelné testem, který by měl být součástí zdravotní prohlídky při opětovném přijetí do ústavu. Stěžovatel požadoval, aby si soud vyžádal přijímací zprávy z výchovného ústavu v P. a z Č., zda byla potvrzena při přijímání Jany C. přítomnost omamných a psychotropních látek. Dle sdělení soudu byl orientační test na drogy negativní, přesto trval na svých závěrech, i když dle výpovědi, kterou svědkyně Jana C. učinila v hlavním líčení, brala na útěku se stěžovatelem drogy pravidelně. Stěžovatel uvádí, že má žloutenku typu C, se kterou se léčí. Svědkyně uvádí, že při aplikaci pervitinu měli pouze jednu jehlu a jednu injekční stříkačku, takže je vysoce pravděpodobné, že došlo-li k tolika aplikacím a způsobem, jaký svědkyně uvádí, tak by zřejmě touto nemocí také onemocněla. Stěžovatel navrhoval vyžádání zdravotní dokumentace svědkyně za účelem vyloučení nákazy žloutenky typu C a vyžádání odborného vyjádření za účelem zjištění, zda je možné či pravděpodobné, že by se osoba, která opakovaně používá stejnou jehlu při aplikaci drog jako osoba trpící žloutenkou typu C, touto nemocí nenakazila. Soud nicméně tyto důkazy neobstaral. Návrh stěžovatele, aby soud obsta