III.ÚS 633/17

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že policejní orgán (Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Tábor - Oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování) usnesením ze dne 18. 1. 2017 č. j. KRPC-196484-24/TČ-2016-020871 podle § 160 odst. 1 a 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájil trestní stíhání stěžovatele pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla.

Stěžovatel s ústavní stížností napadeným rozhodnutím nesouhlasí, přičemž dovozuje, že zahrnuje vnitřní rozpor, kdy na jedné straně připouští, že usnesení policejního orgánu důkazy zmiňuje "souhrnně jako materiály" a bez "dostatečné specifikace", avšak na straně druhé uvádí, že na posouzení důvodnosti trestního stíhání tyto nedostatky nemají "podstatný vliv" a usnesení "bylo vydáno v souladu se zákonem".

Stěžovatel se závěry o zákonnosti usnesení policejního orgánu polemizuje, přičemž zdůrazňuje, že zahájení trestního stíhání představuje mimořádný zásah do jeho osobního života, proto podmínky, za nichž k němu lze přistoupit, nelze jakkoli bagatelizovat a výklad ustanovení § 160 odst. 1 věta třetí tr. řádu by měl být "spíše extenzivní než restriktivní".

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. zejména samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Z uvedených důvodů Ústavní soud považuje zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení, s výjimkou zcela mimořádných situací, za zásadně nepřípustné, případně nežádoucí (srov. usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 a další, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je vykládána přísně restriktivně, s omezením jen na extrémní vybočení z hranic tzv. podústavního práva, tj. na případy zjevného porušení kogentních ustanovení právních norem, kdy zjištěné vady, případně jejich důsledky, již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména (obecných) soudů, nikterak napravit (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce).

Usnesení, kterým se podle § 160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání může dojít jedině v zákonných mezích (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho účelem je sdělit obviněnému, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou pro provádění dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655) nebo usnesení ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.

Maje na zřeteli právě uvedené principy vážící se k ústavnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byly splněny podmínky k věcnému projednání ústavní stížnosti, natož k jeho zásahu.

Ústavní soud konstatuje, že na počátku trestního stíhání není možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu; k zahájení trestního stíhání tedy postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Odtud se pak odvíjí také adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku a jeho právní kvalifikace. Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu například u obžaloby (srov. např. usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 2652/14 či usnesení ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1986/15). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.

Z tohoto pohledu Ústavní soud v napadeném rozhodnutí nespatřuje znaky protiústavnosti. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře přezkoumala usnesení policejního orgánu celkově i s ohledem na jednotlivé námitky stěžovatele, jež ústavněprávně udržitelným způsobem vypořádala. Upřesnila, že důkazy souhrnně zmíněné v usnesení policejního orgánu se odvíjí z vydání věcí stěžovatelem, a to mobilního telefonu a oblečení, e-mailové korespondence mezi stěžovatelem a poškozenou, ohledání (uvažovaného) místa činu v bydlišti stěžovatele, lékařské zprávy o vyšetření poškozené a zprávy k osobě stěžovatele. Dlužno zaznamenat, že ani v návaznosti na tyto údaje stěžovatel oponenturu k otázce nedůvodnosti a neopodstatněnosti trestního stíhání nepředestírá.

Z hlediska požadavku vycházejícího z § 160 odst. 1 in fine tr. řádu, aby v odůvodnění usnesení byly přesně označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, není bez významu, že usnesení policejního orgánu odkazuje konkrétně na výpověď poškozené.

Ústavní soud proto neshledal, že by v tomto ohledu rozhodnutí policejního orgánu či zejména státní zástupkyně vykazovala jakékoli znaky zjevné libovůle, pročež mu s ohledem na meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší přehodnocovat právní názor orgánů činných v trestním řízení.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. navazující rozhodnutí o instanční stížnosti) nevyžaduje takový stupeň obsahové preciznosti ani pravděpodobnosti či jistoty ohledně spáchání trestného činu jako například případná následná obžaloba či především případný odsuzující rozsudek. Má-li stěžovatel námitky proti rozsahu provedeného dokazování, bude mít možnost je v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, v němž bude dále zkoumána důvodnost jeho obvinění. Ústavní soud tedy shrnuje, že neshledal, že by v posuzované věci šlo o tak mimořádnou situaci, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.