III.ÚS 64/23 – Ústavní soud

III.ÚS 64/23 ze dne 6. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2022 č. j. 3 Tdo 346/2022-6156, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2021 č. j. 2 To 88/2020-5573 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2020 č. j. 40 T 4/2015-5281, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl stíhán spolu se spoluobviněným D. E. za jednání, jenž mělo spočívat ve stručnosti v tom, že stěžovatel jako místopředseda představenstva obchodní společnosti A (zhotovitel) a D. E. jako předseda obchodní společnosti FVE B (objednatel) podepsali nepravdivý předávací protokol, který potvrzoval předání podstatné části díla umožňující bezpečný provoz fotovoltaické elektrárny FVE X (dále jen "FVE"), přestože věděli, že FVE není k danému datu dokončena ani zčásti a že předávací protokol bude podkladem pro vydání licence Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ"). 3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 12. 2017 č. j. 40 T 4/2015-4789 byl stěžovatel (společně s dalšími obviněnými) zproštěn obžaloby v celém rozsahu. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") na základě odvolání státního zástupce usnesením ze dne 29. 11. 2018 č. j. 2 To 42/2018-5029 zprošťující rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. 4. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 23. 6. 2020 č. j. 40 T 4/2015-5281 uznal stěžovatele (společně s dalšími obviněnými - D. E. a T. G.) vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve formě spolupachatelství, zčásti dokonaného, zčásti ukončeného ve stádiu pokusu, za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva a ve výkonu prokury na dobu pěti let a peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč. Konečně mu bylo uloženo ochranné opatření spočívající v zabrání věci (peněžních prostředků na účtech různých bank v celkové výši 23 378 621 Kč). Další obviněná T. H. pak byla uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. 5. O odvolání stěžovatele, T. G. a státního zástupce proti posledně uvedenému rozsudku rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2021 č. j. 2 To 88/2020-5573 tak, že částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u stěžovatele a v celém výroku o náhradě škody ve vztahu k oběma obviněným (tedy stěžovateli i T. G.), a stěžovateli nově uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích týkajících se stěžovatele zůstal napadený rozsudek nezměněn. 6. Následné dovolání stěžovatele a obviněného T. G. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2022 č. j. 3 Tdo 346/2022-6156 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud v prvé řadě (ve vztahu k dovolacím námitkám stěžovatele) uvedl, že neshledal žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními krajského soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Na existenci zjevného rozporu totiž nelze usuzovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou, nikoli stěžovatelem. Stěžovatelem užitá argumentace byla založena na procesním základě při domáhání se přehodnocení skutkových závěrů soudů nižších stupňů a v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. písm. h) trestního řádu nebyla uplatnitelná. Nejvyšší soud nepřitakal námitce stěžovatele, že nebyla naplněna objektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a to ve znaku uvedení jiného v omyl, ani že by absentovala příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. K tomu doplnil, že ERÚ byl v licenčním řízení týkajícím se FVE uveden v omyl, když vycházel z listin, které měly vyvolat dojem, že FVE splňuje veškeré podmínky pro vydání licence na výrobu elektřiny ze slunečního záření s cílem získat licenci do konce roku 2010 tak, aby měly garantované výhodnější výkupní ceny. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele směřující proti posouzení jeho jednání jako spolupachatelství. Vyjádřil se i k námitce ohledně stanovení výše vzniklé škody. K tomu podotkl, že výše způsobené škody byla stanovena jako nejmenší možná v souladu se zásadou in dubio pro reo. Rovněž se zabýval výhradami stěžovatele proti subjektivní stránce trestného činu podvodu, které taktéž neshledal opodstatněnými. Jednání stěžovatele bylo soudy nižších stupňů posouzeno správně jako jednání v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nejvyšší soud se konečně vyslovil i k výši uloženého trestu, který považoval vzhledem ke způsobené škodě a závažnosti trestné činnosti za mírný, a to i při zohlednění délky trestního řízení, neboť byl uložen při spodní hranici trestní sazby. 7. Stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že porušil právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že ve zrušujícím rozsudku prosazoval vlastní hodnocení důkazů a krajskému soudu vnucoval právní hodnocení věci. Vrchní soud totiž podle stěžovatele krajskému soudu prakticky sděloval, jak má k důkazům přistupovat a jak je hodnotit, což je v rozporu s principy formulovanými např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. Ačkoliv krajský soud pokyny vrchního soudu, který mu vytknul nedostatečně zjištěný skutkový stav, zcela nesplnil a nezjišťoval stav FVE k době udělení licence, byl pro vrchní soud v odsuzujícím rozsudku takto nedostatečně zjištěný skutkový stav překvapivě již dostačující, což vzbuzuje pochybnost o rozhodování soudu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. 8. Právo na soudní ochranu a porušení zásady presumpce neviny spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud z totožných důkazů vyvodil zcela protichůdné skutkové závěry, aniž by důkazy znovu provedl a náležitě odůvodnil. Uvedené se týká především skutkových zjištění k dokončenosti, respektive nedokončenosti elektrárny. Jestliže je stěžovateli kladeno za vinu, že měl dne 12. 11. 2010 podepsat nepravdivý předávací protokol, pak je nezbytné, aby k tomuto datu byl rozsah dokončenosti FVE zjišťován, což však krajský soud neučinil. Odsouzení stěžovatele bylo postaveno na stavebních denících, o nichž od počátku existovaly pochybnosti o skutečnostech, které jsou v nich uvedené. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15 (N 130/82 SbNU 137), který zdůrazňuje zásadu presumpce neviny a s ní související zásadu in dubio pro reo. 9. Stěžovatel namítá, že v trestním řízení nebyl prokázán jeho nepřímý úmysl, když na stavbě FVE fyzicky nikdy nebyl, neúčastnil se porad ohledně rozsahu dokončenosti FVE, ani kontrolních prohlídek, neměl žádné informace ohledně licenčního řízení a nebyl v žádném majetkovém propojení s vlastníkem FVE. Krajský soud vycházel pouze z předpokladu, že stěžovatel jako člen statutárního orgánu si mohl informace o rozestavěnosti FVE zjistit. Svědecké výpovědi podle stěžovatele popírají naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslného zavinění a nadto scházel i motiv na straně stěžovatele. Ani svědek M. nikdy neuvedl, že by stěžovatel stavbu elektrárny dozoroval či řídil. 10. Stěžovatel poukazuje na trestní řízení vedené proti původní spoluobviněné T. H., které bylo vyloučeno k samostatnému projednání a v němž byla prosazována zásada in dubio pro reo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 3 Tdo 347/2022). Podle stěžovatele nebyl v jeho trestní věci předložen žádný přímý důkaz ne