III.ÚS 647/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 647/23 ze dne 31. 10. 2023 N 153/120 SbNU 215 Přípustnost dovolání u tzv. podlimitních nároků   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Komplexní služby věřitelům s. r. o., sídlem Prokopova 164/12, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1 - Staré Město, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 2356/2021-308*), části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021 č. j. 11 Co 422/2020-285, kterou byly potvrzeny výroky III, IV, V a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. července 2020 č. j. 22 C 67/2019-245 a výrokům III, IV, V a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. července 2020 č. j. 22 C 67/2019-245, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: I. Výrokem II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 2356/2021-308*) v rozsahu, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021 č. j. 11 Co 422/2020-285, kterou Městský soud v Praze potvrdil výroky III, IV, V a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. července 2020 č. j. 22 C 67/2019-245, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu ústavně zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se výrok II rozsudku Nejvyššího soudu v rozsahu, ve kterém jím podle výroku I tohoto nálezu byla porušena práva stěžovatelky, zrušuje. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. _____________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2023 Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí v tam uvedeném rozsahu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka usilovala o získání příspěvku na zaměstnávání osob na chráněném pracovním místě. Úřad práce se stěžovatelkou neuzavřel veřejnoprávní smlouvu o poskytnutí tohoto příspěvku, ač v minulosti v obdobných situacích takovou smlouvu se stěžovatelkou uzavíral. Postup úřadu práce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2019 č. j. 11 Ad 12/2016-71 označil za nezákonný zásah do práv stěžovatelky. 3. V návaznosti na rozhodnutí městského soudu ve správním soudnictví se stěžovatelka domáhala náhrady újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o vymezení chráněného pracovního místa. 4. Stěžovatelka celkem požadovala zaplatit částku ve výši 430 581,03 Kč. Tuto částku vypočetla součtem pěti částek, jež představovaly ve třech případech náhradu škody a ve dvou případech odčinění nemajetkové újmy. Konkrétně stěžovatelka požadovala 250 653,63 Kč jako náhradu za příjem, který jí ušel tím, že jí nebyl přiznán příspěvek na zaměstnávání osob na chráněném pracovním místě, částku 49 714,40 Kč jako náhradu nákladů na právní zastoupení a částku 30 753 Kč jako náhradu ušlého zisku z nerealizované spolupráce s obchodní společností, jejíž objekt měli střežit zaměstnanci stěžovatelky pracující na chráněném pracovním místě. Dále stěžovatelka požadovala přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za nejistotu ohledně možnosti a udržitelnosti dalšího podnikání v Královehradeckém kraji a konečně 50 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za ztrátu důvěry v řádný úřední postup státních orgánů. 5. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že nepřipustil změnu žaloby (výrok I), zamítl žalobu ohledně každého z pěti výše rekapitulovaných nároků (výroky II, III, IV, V a VI), konstatoval, že zamítnutím stěžovatelčiny žádosti o vymezení chráněného pracovního místa došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočíval v porušení práva na spravedlivý proces (výrok VII), a rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovatelce uložil nahradit náklady řízení vedlejší účastnice (výrok VIII). 6. Městský soud o odvolání stěžovatelky rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu v rozsahu výroků II až VIII potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). 7. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem stěžovatelčině dovolání částečně vyhověl a zrušil rozsudek městského soudu v rozsahu, jímž byly potvrzeny výroky II a VIII rozsudku obvodního soudu (výrok I). Ve zbylém rozsahu dovolání stěžovatelky odmítl (výrok II). Dovolání směřující proti potvrzení výroku VII, jímž bylo konstatováno porušení práva stěžovatelky, Nejvyšší soud odmítl jako subjektivně nepřípustné, neboť jím bylo rozhodnuto ve stěžovatelčin prospěch. Dovolání směřující proti potvrzení výroků III, IV, V a VI rozsudku obvodního soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50 000 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka napadenému rozsudku Nejvyššího soudu vytýká, že jí odepřel přístup k soudu tím, že odmítl její dovolání v rozsahu, který se týkal potvrzení výroků rozsudku obvodního soudu o částkách nepřevyšujících 50 000 Kč. 9. Stěžovatelka předně konstatuje, že žalobní požadavky uvedla toliko jako částky 330 581,03 Kč (náhrada škody) a 100 000 Kč (odčinění nemajetkové újmy), a až obvodní soud tyto částky dále rozdělil a rozhodl o nich samostatnými výroky. 10. Dále stěžovatelka namítá, že důvod, proč bylo jejímu dovolání částečně vyhověno, tedy že městský soud nesprávně posuzoval příčinnou souvislost, nevycházel-li z toho, jak byl nesprávný úřední postup popsán v žalobě (tedy nevyhovění žádosti o příspěvek), nýbrž z toho, jaký nesprávný úřední postup konstatoval obvodní soud (nedostatek v odůvodnění zamítnutí žádosti o příspěvek), lze vztáhnout i na potvrzení ostatních výroků, jimiž bylo rozhodnuto o zbytku žalované částky. 11. Stěžovatelka nepředestřela žádné ústavněprávní výhrady vůči rozhodnutím obvodního a městského soudu, z jejích podání je ovšem zřejmé, že požaduje i jejich zrušení. 12. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu rozsudek městského soudu ze dne 29. 3. 2023 č. j. 11 Co 422/2020-321, jímž městský soud pokračoval v řízení potom, co byla část jeho původního rozsudku zrušena Nejvyšším soudem, a změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelce přiznal částku 243 255,85 Kč. Z tohoto rozhodnutí stěžovatelka dovozuje, že kdyby Nejvyšší soud připustil dovolání i ohledně zbytku potvrzujícího výroku rozsudku městského soudu, byla by následně stěžovatelka úspěšná též ohledně svých dalších nároků. III. Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky 13. Obvodní soud se vyjádřil, že stěžovatelčina ústavní stížnost směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku městského soudu v rozsahu výroků obvodního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o částkách nepřevyšujících 50 000 Kč, je opožděná, neboť dovolání nebylo přípustné. Dále obvodní soud namítl, že stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná mimo jiné proto, že řádně nereagovala na kvalifikovanou výzvu podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a nedoplnila svá tvrzení a návrhy důkazů. I z tohoto důvodu by podle obvodního soudu měla být stěžovatelčina ústavní stížnost odmítnuta. 14. Městský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a konstatoval, že dle jeho názoru ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla porušena. 15. Nejvyšší soud ve vyjádření připustil, že napadeným rozhodnutím mohlo dojít k porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu. 16. Nesouhlasil však s tím, že by se na nároky uplatněné stěžovatelkou mělo hledět jako na jediný nárok. Připomněl, že judikatura Nejvyššího soudu byla dlouhodobě ustálena v závěru, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku, a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda byly nároky uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. V další rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu došlo ovšem k modifikaci zavedené praxe postupem některých senátů, které vycházely ze souhrnu (součtu) požadovaných částek, někdy se zřetelem k tomu, zda jeden z nároků přesahoval 50 000 Kč, něk