III.ÚS 655/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 655/07 ze dne 15. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Mgr. J. M. a B) J. B., právně zastoupených JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 20 C 2/2003 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 19 Co 417/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a R. P., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Irenou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická 17, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení jejich základních práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"). Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, podali stěžovatelé dne 17. 1. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu, kterou se domáhali určení, že jsou dědici ze zákona po zůstavitelce D. B. K podání žaloby byli stěžovatelé vyzváni příslušným soudem v probíhajícím dědickém řízení, ve kterém vedlejší účastník předložil závěť, která měla být napsána zůstavitelkou a jejímž prostřednictvím měla zůstavitelka veškerý svůj majetek odkázat vedlejšímu účastníkovi. Jednalo se přitom o tzv. závěť alografní ve smyslu § 476b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. V uplatněné žalobě stěžovatelé namítali neplatnost alografní závěti, neboť zůstavitelka nebyla dle jejich názoru způsobilá k právním úkonům a zároveň neučinila řádný projev vůle, že předmětná listina obsahuje její poslední vůli. Po rozsáhlém dokazování rozhodl soud prvého stupně v záhlaví označeným rozsudkem tak, že se žaloba stěžovatelů zamítá. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, v němž namítali nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku a činili řadu důkazních návrhů. Odvolací soud dne 29. 11. 2006 rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Stěžovatelé se v projednávané ústavní stížnosti dovolávají práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků, jejichž porušení spatřují v tom, že obecné soudy dle názoru stěžovatelů nehodnotily provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Dále jsou stěžovatelé přesvědčeni, že protiústavnost napadených rozhodnutí zakládají i tzv. opomenuté důkazy, jež byly obecným soudům předloženy, avšak nebylo o nich rozhodnuto. Stěžovatelé přitom odkazují na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 521/05, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a náležitě se vypořádat se všemi důkazy a argumentací účastníků řízení. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí řadu námitek ke způsobu, jakým provedené důkazy hodnotil soud prvého stupně. Obsáhle zpochybňují věrohodnost svědka MUDr. P. J., synovce zůstavitelky, jehož vyjádření o relativně dobré duševní kondici zůstavitelky jsou dle názoru stěžovatelů v rozporu se závěry svědkyně R., zdravotní sestry, jež zůstavitelku docházela ošetřovat, i se závěry soudního znalce MUDr. P. o těžké poruše paměti jakožto projevu alkoholové demence. Stěžovatelé dále upozorňují na změny ve výpovědích svědkyň K. a S., jež měly být přítomny sepsání závěti a jež si teprve s odstupem několika let vzpomínaly na nejrůznější detaily. Stěžovatelé upozorňují, že obě tyto svědkyně jsou blízkými známými vedlejšího účastníka. Dále stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s tím, jak nalézací soud hodnotil výpovědi svědků, kteří se stěžovatelkou přicházeli do styku během její poslední hospitalizace ve zdravotnickém zařízení (svědkyně M., jež byla pacientkou v nemocnici ve stejnou dobu jako zůstavitelka, svědkyně MUDr. Č. a další svědkyně z řad ošetřujícího zdravotnického personálu). Obdobné námitky stěžovatelé vznášejí i ohledně hodnocení výpovědi svědkyně MUDr. R., jež po řadu let působila jako ošetřující lékařka zůstavitelky a vypovídala v tom smyslu, že se u paní B. v posledním roce života jednalo o těžkou formu alkoholismu, kdy zůstavitelka byla ,,dezorientovaná, obluzená a padala". Stěžovatelé se dále obsáhle vyjadřují ke znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví. Upozorňují na skutečnost, že soudem přizvaný znalec z odvětví psychiatrie MUDr. S. neměl v době zpracování posudku k dispozici výpovědi některých svědků ani záznam z nočního a denního hlášení v nemocnici těsně před pořízením závěti zůstavitelkou. Stěžovatelé poukazují na závěry znalců z odvětví neurologie, psychiatrie a alkohologie, MUDr. S. a MUDr. P., jež se v otázce posouzení duševního stavu zůstavitelky odlišují od závěrů MUDr. S. Stěžovatelé z tohoto důvodu podali návrh na provedení revizního znaleckého posudku, jenž však nalézací soud zamítl usnesením, s jehož argumentací stěžovatelé rozsáhle polemizují. Stěžovatelé posléze nechali revizní posudek z oboru psychiatrie zpracovat sami a přiložili jej k podanému odvolání. Znalec prof. MUDr. J. B., CSc. v tomto posudku došel k závěru, že zůstavitelka trpěla v posledních několika měsících před smrtí závislostí na alkoholu, při těžkém postižení mozku a jater a rozvíjející se alkoholovou demencí. V den podpisu závěti pak zůstavitelka dle znalce trpěla závažnou psychickou poruchou. Stěžovatelé dále odkazují i na rozpory mezi závěry obou znalců z oboru písmoznalectví PhDr. N. a PhDr. V.; odborné vyjádření posledně jmenovaného znalce vyznívá ve prospěch nároků stěžovatelů, odvolací soud je však dle jejich názoru nevzal náležitě v úvahu. Stěžovatelé vyjadřují přesvědčení, že obecné soudy napadenými rozhodnutími opustily meze dané zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. a odkazují přitom na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 116/05 a další judikaturu Ústavního soudu k článku 36 odst. 1 Listiny, týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy a povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit. Nejzásadnější pochybení obecných soudů v projednávané věci přitom stěžovatelé spatřují v hodnocení znaleckých posudků a jsou přesvědčeni, že s ohledem na citovanou judikaturu Ústavního soudu bylo nutné, aby byl vypracován revizní posudek, kterým by byly odstraněny rozpory v závěrech, ke kterým dospěli předchozí znalci. Dle názoru stěžovatelů není z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dostatečně zřejmé, proč se soud prvého stupně ve svých skutkových závěrech přiklonil k názoru znalce z odvětví psychiatrie MUDr. S. Stěžovatelé namítají nedostatek odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který dle jejich názoru nedostatečně zdůvodnil, proč se k některým svědeckým výpovědím přiklonil, zatímco jiné označil jako málo věrohodné. V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že dle jejich názoru obecné soudy nepochybily pouze při procesu dokazování, ale rovněž při právním posouzení věci. Stěžovatelé zdůrazňují, že v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně namítali, že dle výpovědi některých svědků (např. svědkyně M., svědkyně P.) nebyla zůstavitelka B. vůbec schopna číst a že tudíž k platnému sepsání závěti mohlo dojít jedině podle ust. § 476c občanského zákoníku, tzn. před třemi svědky. Obecné soudy se touto možností vůbec nezabývaly. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že i kdyby zůstavitelka byla schopna v okamžiku podpisu závěti číst a psát, nebyly dodrženy podmínky ust. § 476b občanského zákoníku, jež požaduje, aby zůstavitel závěť, kterou nesepsal vlastní rukou, podepsal a před dvěma svědky prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli. Stěžovatelé namítají, že podpisu závěti byly přítomny pouze svědkyně K. a S., přičemž svědkyně M. byla v danou dobu přítomna na pokoji, avšak nevzpomíná si, že by v ten den na pokoji k uvedené události došlo. Svědkyně M. naopak uvedla, že ,,paní B. vůbec nebyla schopna komunikace s návštěvami, aby u ní někdo seděl, případně aby ona vstávala a seděla u okna." Svědkyně uvedla, že zůstavitelku nikdy neviděla vstát z postele. Stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s konstatováním nalézacího soudu, jež v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na zdravotní stav svědkyně. Stěžovatelé znovu zdůraznili, že obě klíčové svědkyně K. a S. své výpovědi několikrát měnily a doplňovaly a jedná se o dlouholeté známé vedlejšího účastníka. Stěžovatelé zdůrazňují, že podle skutkových zjištění obecných soudů měla být jediným projevem zůstavitelky o tom, že předmětná listina obsahuje její poslední vůli, věta ,,mám to hotové". Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že u osoby, která byla v těžkém zdravotním stavu, nemohlo být takovéto vyjádření dostatečným