III.ÚS 659/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 659/25 ze dne 2. 4. 2026 Náležité odůvodnění snížení odškodnění zvlášť zranitelné oběti v adhezním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem, sídlem Vrázova 1324/40, Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2024 č. j. 6 To 22/2024-1049, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Výroky I., II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2024 č. j. 6 To 22/2024-1049 v částech týkajících se stěžovatelky byla porušena její základní práva zaručená v čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2024 č. j. 6 To 22/2024-1049 se proto v těchto výrocích v částech týkajících se stěžovatelky ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah dotčených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dnes již zletilá) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 3. 4. 2024 č. j. 49 T 5/2024-833 uznal obžalovaného vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem útisku podle § 177 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Uvedeného se dopouštěl od roku 2018 též vůči stěžovatelce, která byla svěřena jeho dozoru tím, že využil "situace, své fyzické převahy i autoritativního postavení osoby, které poškozená důvěřovala, jelikož jej dlouhou dobu znala jako rodinného přítele, který její rodině pomáhal i finančně" a v přesně nezjištěném počtu případů ji osahával přes oblečení i na nahém těle, ukájel se její rukou a dne 11. 3. 2022 na ní vykonal pohlavní styk. Stěžovatelka "s ohledem na svůj nízký věk a vyspělost nebyla schopna projevit svou vůli a adekvátně se tomuto jednání bránit a rovněž se obávala, že její rodině dál nebude pomáhat ... čehož si byl obžalovaný vědom a využil toho ke svému sexuálnímu uspokojení a s vědomím možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti psychické, morální a sexuální". 3. Za uvedené trestné činy byl obžalovaný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnosti nahradit poškozeným nemajetkovou újmu, z toho stěžovatelce ve výši 600 000 Kč. 4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ve veřejném zasedání napadeným rozsudkem z podnětu odvolání obžalovaného rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy (§ 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu) a nově rozhodl tak, že mu uložil povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozeným nižší částky, konkrétně stěžovatelce částku ve výši 250 000 Kč. Se zbytkem nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázal vrchní soud poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 2 trestního řádu). V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podal obžalovaný dovolání, které Nejvyšší soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 27. 11. 2024 č. j. 8 Tdo 986/2024-1225 odmítl jako zjevně neopodstatněné (§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu). Jeho následnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl, a to usnesením ze dne 24. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 971/25, jako zjevně neopodstatněnou. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka ještě jako nezletilá v ústavní stížnosti uvedla, že má za to, že zločin spáchaný obžalovaným (opakované zneužívání a znásilnění nezletilých dětí) se řadí mezi ty nejzávažnější zločiny, které je vůbec možné spáchat. Výše přiznané náhrady újmy by neměla záviset primárně na následcích zločinu pro poškozené, ale měla by být přiznávána v co možná nejvyšší míře, a to z restriktivních důvodů pro pachatele a z preventivních důvodů pro potencionální pachatele. Kritériem majícím vliv na výši náhrady by měly být zejména majetkové poměry obžalovaného. Stěžovatelka souhlasí, že obžalovanému by měly zůstat po uhrazení náhrady újmy prostředky k životu, a to ve výši, které mají např. dlužníci v insolvenčním řízení v oddlužení. Je nesporné, že přiznání vyšší náhrady újmy v dané věci by nemělo jakýkoliv vliv na životní úroveň obžalovaného. Odůvodnění snížení náhrady újmy odkazem na ustálenou judikaturu považuje stěžovatelka za demagogii ze strany soudu. Pokud by tuto argumentaci stěžovatelka přijala, znamenalo by to, že nikdy v budoucnu nebude možné přiznávat vyšší než judikovanou náhradu újmy v obdobných věcech. Pohled laické i odborné veřejnosti se podle ní naštěstí ve věcech zneužívání a znásilnění (nejen dětí) vyvíjí postupně ve prospěch poškozených. Stěžovatelka má za to, že již jen z důvodu absence řádného a přesvědčivého odůvodnění snížení náhrady újmy je rozsudek vrchního soudu nepřezkoumatelný, a jako takový by měl být zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu v zákonné dvouměsíční lhůtě ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 2475/24 odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu s odůvodněním, že obžalovaný podal dne 20. 8. 2024 dovolání směřující proti oběma rozsudkům v celém rozsahu, a proto je nutno vyčkat na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024 č. j. 8 Tdo 986/2024-1225 stěžovatelce doručeno nebylo. Ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2025, stěžovatelka uvedla, že bylo-li usnesení Nejvyššího soudu obžalovanému doručeno v lednu 2025, byla dvouměsíční lhůta k podání její ústavní stížnosti, v souladu s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, zachována (již výše zmíněná ústavní stížnost obžalovaného byla Ústavnímu soudu doručena ve lhůtě dne 28. 3. 2025). 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je v dané situaci nutno považovat za včasně podanou oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti napadá celý (tj. ve všech čtyřech výrokových částech) rozsudek vrchního soudu, avšak její argumentace uplatňovaná v ústavní stížnosti směřuje jen proti výrokům I. až III. v částech týkajících se stěžovatelky, kterými se Ústavní soud také věcně zabývá. Ve vztahu k výrokové části IV. rozsudku vrchního soudu, která ponechává ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně (o vině a trestu obžalovaného) beze změny, se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkům i vedlejším účastníkům řízení k vyjádření. 11. Vrchní soud pouze odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. 12. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") sdělilo, že jako vedlejší účastník řízení nevyužívá možnosti se k ústavní stížnosti podrobněji vyjádřit. Napadený rozsudek vrchního soudu byl učiněn v principiálním souladu s jeho závěrečným návrhem ve veřejném zasedání. Má za to, aniž by chtěl jakkoli bagatelizovat dopady trestné činnosti na poškozené v konkrétním případě, že soudem stanovené a odůvodněné výše náhrad nemajetkové újmy jsou v souladu s aktuální rozhodovací praxí vrchního soudu a případně i Nejvyššího soudu, odpovídají povaze způsobeného účinku a jsou souměřitelné s obdobnými případy. 13. Obžalovaný se k věci ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Ústavní soud proto vychází z toho, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal a nadále s ním jako s v