III.ÚS 673/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 673/23 ze dne 9. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 23 Cdo 3421/2021-452, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2021 č. j. 13 Co 359/2019-390 a výroku I v části zamítající žalobu stěžovatelky na určení jejího vlastnického práva k pozemku parc. č. X1 v k. ú. H., výroku II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. června 2019 č. j. 25 C 263/2018-185, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Petra Lžičky, zastoupeného JUDr. Viktorem Bedrnou, advokátem, sídlem U Letenského sadu 1295/8, Praha 7 - Holešovice, Viliama Kocáka a Michala Jasenického, obou zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 C 263/2018-185 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2 v katastrálním území H., obec P., které byly z jejího vlastnictví převedeny na Zdeňka Lžičku (otce prvního vedlejšího účastníka) na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 42 C 77/2014-96 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 1. 2016 č. j. 21 Co 143/2015-245 jako pozemky náhradní za účelem uspokojení jeho restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 7. 2016 (dále jen "zákon o půdě"). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 28 Cdo 2430/2016-337 rozsudek o nahrazení projevu vůle zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, neboť obvodní soud neposoudil správně vhodnost převodu pozemku na Zdeňka Lžičku, neboť v řízení před obvodním soudem vyšlo najevo, že na pozemku parc. č. X1 se nachází zahrádková osada. 3. Obvodní soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 C 263/2018-185 vyšel ze zjištění, že dne 10. 6. 2016 Zdeněk Lžička uzavřel s prvním vedlejším účastníkem darovací smlouvu ohledně předmětných pozemků. Tuto darovací smlouvu neshledal obvodní soud právním jednáním obcházejícím zákon, resp. právním jednáním rozporným s dobrými mravy, a nezjistil tedy důvod pro suspendování ochrany poskytované § 243g odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako třetí osobě, na kterou byla převedena věc v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem. Obvodní soud dále neměl za prokázané, že by se pozemek parc. č. X1 v minulosti řádně stal součástí trvalé zahrádkové osady, příp. že by se na něm nacházela zahrádková osada zřízená před 1. 10. 1976, čímž by byla založena překážka převodu uvedeného pozemku podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Ve vztahu k pozemku parc. č. X2 stěžovatelka takovou překážku ani netvrdila. 4. Městský soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2020 č. j. 13 Co 359/2019-259 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se určuje, že stěžovatelka je vlastnicí pozemku parc. č. X1, ohledně pozemku parc. č. X2 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že pozemek parc. č. X1 nebylo možno vydat, neboť se na něm nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976. Ve vztahu k pozemku parc. č. X2 stěžovatelka takovou překážku převodu netvrdila, proto městský soud neshledal pochybení v postupu obvodního soudu, který žalobu o určení vlastnického práva stěžovatelky k tomuto pozemku zamítl. 5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2020 č. j. 24 Cdo 1981/2020-353 rozsudek městského soudu v měnícím výroku (a ve výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud městskému soudu vytkl, že za situace, kdy neshledal důvod neplatnosti darovací smlouvy představující pro prvního vedlejšího účastníka nabývací titul k předmětným pozemkům, založil svůj závěr o vlastnickém právu stěžovatelky k pozemku parc. č. X1 pouze na argumentaci, že je tento pozemek nevydatelný, protože se na něm nachází zahrádková a chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976. Takové odůvodnění podle Nejvyššího soudu v žádném ohledu nepředstavuje právní posouzení věci, tj. alespoň stručné vyložení právně kvalifikační úvahy založené na interpretaci a následné aplikaci konkrétního pravidla chování podle příslušného právního předpisu. Z tohoto důvodu (absence esenciální náležitosti odůvodnění) je upřena dovolacímu soudu možnost věcného přezkumu rozsudku. 6. Městský soud poté rozsudkem ze dne 4. 6. 2021 č. j. 13 Co 359/2019-390 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I o věci samé ve vztahu k pozemku parc. č. X1 a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že s ohledem na skutkové okolnosti věci není darovací smlouva uzavřená mezi Zdeňkem Lžičkou a prvním vedlejším účastníkem neplatná pro obcházení zákona nebo pro rozpor s dobrými mravy a že tedy nelze negovat důvěru v pravomocné soudní rozhodnutí a z ní plynoucí ochranu třetí osoby (prvního vedlejšího účastníka) podle § 243g odst. 2 o. s. ř. Otázku věcného splnění podmínek výluky podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě shledal městský soud ve vztahu k pozemku parc. č. X1 pro souzenou věc bez významu, neboť splnění podmínky uvedeného ustanovení je překážkou jen pro vydání pozemku, má tedy význam jen pro náhradové řízení, po vydání pozemku již nepřekáží oprávněné osobě v následujících dispozicích. 7. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Ohledně námitky, že se městský soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud navzdory zjištěnému účelu smlouvy vedoucímu k předejití obnovy vlastnického práva stěžovatelky shledal, že předmětná darovací smlouva není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, stěžovatelka podle dovolacího soudu ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkového závěru o účelu uzavření této smlouvy, na němž městský soud své právní posouzení o její platnosti založil, dovolání proto není v této části přípustné. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky druhé, tj. otázky, zda zákaz uvedený v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě platí nejen pro vydání pozemku oprávněné osobě, ale i pro navazující převod mezi oprávněnou osobou a třetí osobou a zda je proto následná převodní smlouva neplatná pro porušení takového zákazu. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolání v této části neměl Nejvyšší soud za důvodné. Nepřisvědčil úvahám stěžovatelky, že § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě je podobně jako § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "§ 29 zákona o půdě"), blokačním ustanovením, které znemožňuje jakýkoliv převod pozemků, na nichž byla na základě územního rozhodnutí zřízena zahrádková nebo chatová osada, na jiné osoby, kromě převodů na zahrádkáře nebo jejich spolky, a že tedy jakýkoliv převod takových pozemků na jiné osoby je neplatným právním jednáním pro rozpor se zákonem. Nejvyšší soud dovodil, že smyslem a účelem § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě je ochrana zájmů oprávněných uživatelů (zahrádkářů a chatařů) pozemků, jež přešly v minulosti na stát, která je realizována tím, že zákon brání převodu těchto pozemků při vypořádání restitučního nároku zpět do vlastnictví původních vlastníků, jimž zákon o půdě současně zakládá právo na náhradu. Nejvyšší soud připomněl, že ochrana oprávněných uživatelů pozemků v zahrádkových nebo chatových osadách byla zajištěna i jiným způsobem, a to prostřednictvím § 22 odst. 3 zákona o půdě ve znění účinném do 30. 6. 1993 (později šlo o § 22 odst. 4 a nyní jde opět o § 22 odst. 3), umožněním užívání pozemků formou prodloužení nájmu a existencí předkupního práva k takovým pozemkům po dobu trvá