III.ÚS 707/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 707/24 ze dne 14. 11. 2024 Postup soudu podle § 37a trestního řádu (vyloučení zvoleného obhájce) a právo vyjádřit se k němu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem, se sídlem Jičínská 1346/6, Praha 3, proti postupu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1050/2023, spočívajícím ve vrácení věci bez věcného vyřízení dovolání podaného stěžovatelkou, za účasti Nejvyššího soudu, jakožto účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jakožto vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Postupem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1050/2023, který přípisem ze dne 9. 1. 2024 vrátil věc bez věcného projednání dovolání podaného stěžovatelkou, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Nejvyššímu soudu se zakazuje, aby pokračoval v porušování stěžovatelčina práva na soudní ochranu a práva na obhajobu, a přikazuje se mu, aby pokračoval v řízení sp. zn. 4 Tdo 1050/2023 o podání stěžovatelky označeném jako dovolání. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví uvedeným postupem Nejvyšší soud porušil stěžovatelčina ústavní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2. čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu pokračovat v porušování ústavních práv stěžovatelky a přikázal mu, aby podání stěžovatelky považoval za dovolání podané prostřednictvím obhájce. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 47 T 5/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 9 To 53/2022, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za toto jednání byla stěžovatelka odsouzena k peněžitému trestu ve výši 1 750 000 Kč. 3. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka prostřednictvím svého obhájce podání označené jako dovolání, které Nejvyšší soud přípisem ze dne 9. 1. 2024 vrátil stěžovatelce bez věcného vyřízení podle § 265d odst. 2 trestního řádu. Tento postup odůvodnil tím, že A. M. a R. M., kteří vykonávali pozici jednatelů stěžovatelky, nemohli stěžovatelce zvolit obhájce, protože sami byli v postavení spoluobviněných a nemohli tedy za právnickou osobu vykonávat úkony v trestním řízení. Z pozice obhájce diskvalifikovala advokáta Vladimíra Holce rovněž ustálená judikatura, podle které obhájcem nemůže být advokát, který v projednávané věci jednal jako opatrovník stěžovatelky. Tyto dvě procesní role jsou neslučitelné, a proto zaslané podání nelze za dovolání považovat. Nejvyšší soud nakonec poznamenal, že dvouměsíční lhůta pro podání dovolání již uplynula a stěžovatelku upozornil na možnost podnětu k podání stížnosti ministra spravedlnosti. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že si pro řízení o dovolání v souladu s ustanovením § 37 odst. 1 trestního řádu zvolila obhájce, kterému udělila plnou moc. Dne 15. 5. 2023 podala jeho prostřednictvím dovolání. Současně jej zmocnila i k zastupování v řízení o povolení obnovy řízení vedeném u městského soudu. Dotyčný advokát taktéž stěžovatelku zastupuje ve vykonávacím řízení, přičemž v žádném dalším řízení nebyla zpochybněna platnost volby tohoto obhájce. Právní názor Nejvyššího soudu je proto pro stěžovatelku zcela překvapivým. 5. Argumentace obsažená ve výše zmíněném přípisu Nejvyššího soudu postrádá právní základ a navíc zkracuje stěžovatelku na jejích ústavně zaručených právech, zejména právu na soudní ochranu, právní pomoc a obhajobu, protože v důsledku přípisu nebyla věc meritorně projednána. Zmocněného obhájce diskvalifikuje z možnosti obhajoby fakt, že v předchozím řízení byl ustanoven opatrovníkem stěžovatelky, což podle Nejvyššího soudu zakládá nemožnost založení procesního postavení obhájce stěžovatelky. Stěžovatelka upozorňuje, že sám Nejvyšší soud poznamenal, že městský soud nakládal se zvoleným advokátem jako s obhájcem. Stěžovatelka nezpochybňuje postavení nynějšího obhájce jakožto jejího opatrovníka v předcházející fázi trestního řízení, nicméně tento status zanikl pravomocným skončením trestního řízení. Právo na obhajobu je nadřazeno zákonným možnostem omezení svobodné volby obhájce a každá situace musí být posuzována z pohledu důležitosti zachování účinného práva na obhajobu. Při vyloučení obhájce musí být zachováno právo obviněného se k takovému postupu vyjádřit a nechat jej případně přezkoumat nadřízeným soudem. Žádný z taxativních případů vyloučení obhájce podle § 37a trestního řádu není aplikovatelný ve stěžovatelčině situaci. 6. Nejvyšší soud argumentuje o kolizi role opatrovníka a obhájce "apriori ze své podstaty", s čímž stěžovatelka nesouhlasí. Užití analogie k § 35 odst. 2 trestního řádu u těchto dvou odlišných postavení není případné. Použití analogie v trestním právu procesním má své meze, které zabraňují zejména zásahu do ústavně zaručených práv obviněných a "dotváření" taxativních výčtů. Stěžovatelka se dále dovolává judikatury Ústavního soudu, týkající se slučitelnosti pozice zmocněnce poškozeného a obhájce obviněného, podle níž je v těchto případech nutno hodnotit potenciální kolizi zájmů dotčených osob (např. nález ze dne 10. 8 2016, sp. zn. II. ÚS 863/16, nález ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 1967/18, nález ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13, nebo nález ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 289/22). Stěžovatelka uvádí, že si není vědoma žádné takovéto kolize a naopak dokládá, že obhajoba stěžovatelky a spoluobviněných probíhala v naprostém souladu a kooperaci, přičemž popření svobodné volby obhájce je ze strany Nejvyššího soudu nepřípustným zásahem do práva na právní pomoc. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 7. Ústavní soud postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení. 8. Nejvyšší soud spatřuje v ústavní stížnosti snahu o odvrácení existující procesní situace, kterou zavinil zvolený advokát. Odbornou veřejnost se snaží přesvědčit o názoru, že právní úkon spočívající ve zvolení obhájce je absolutním právem obviněného. Nejvyšší soud zastává opačný názor a právo zvolit si obhájce bylo v dané věci zachováno. Nejvyšší soud nesouhlasí s názorem stěžovatelky, podle kterého zaniklo procesní ustanovení opatrovníka po pravomocném skončení trestního řízení, protože daného dne došlo pouze k ukončení trestního stíhání stěžovatelky, nikoliv skončení trestního řízení jako takového. Pokud by platil názor stěžovatelky, neexistoval by subjekt, který by byl oprávněn zplnomocnit advokáta k podání dovolání jménem právnické osoby. Dovolací řízení je podle Nejvyššího soudu součástí trestního řízení, ve kterém stěžovatelku obhájce zastupoval jakožto opatrovník. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyšší soud uvádí, že opatrovník právnické osoby za ni dovolání podat nemůže, ale musí k tomuto úkonu zplnomocnit jiného advokáta. Obhájce si tohoto postupu byl podle Nejvyššího soudu vědom a plnou moc si nechal podepsat od nyní již odsouzených jednatelů společnosti, což odporuje zákonu. Nejvyšší soud nevidí důvod pro samotné rozhodování o vyloučení obhájce, protože uvedený advokát se obhájcem stěžovatelky nikdy nestal, jelikož mu v tom bránila zákonná překážka. Rozhodnutí o vyloučení obhájce je nutné použít pouze v případech, kdy se advokát obhájcem stane a teprve poté se objeví překážka ve výkonu této funkce. V závěru Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že obhájce je osoba práva znalá a měl o nemožnosti zastoupení v dovolacím řízení upozornit osoby, které jej chtěly zplnomocnit. Problematika zastupování je dle Nejvyššího soudu rozpolcená a v trestním řízení by na ni mělo být nahlíženo shodně, nicméně Nejvyšší soud je toho názoru, že na daný případ lze nahlížet způsobem, který sám představil. 9. Nejvyšší státní zastupitelství považuje postup Nejvyššího soudu za ústavně souladný a nespatřuje v něm zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Podání označené jako dovolání, leč podané opatrovníkem právnické osoby, se za dovolání nepovažuje. Nejvyšší státní zastupitelství odkazuje na princip subsidiar