III.ÚS 735/24 – Ústavní soud

III.ÚS 735/24 ze dne 28. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného Mgr. Lucií Pichl Šebelovou, advokátkou, se sídlem náměstí Republiky 899/18, Znojmo, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2023, č. j. 17 Co 129/2023-294, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a M. R. a nezletilých R. R. a R. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 27. dubna 2023, č. j. P 163/2022-268, byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni do střídavé péče rodičů (stěžovatele - otce a první vedlejší účastnice - matky) se střídáním po týdnu, vždy v neděli v 17:00 hodin v místě bydliště matky (I. výrok), a bylo rozhodnuto o úpravě péče v době prázdnin a svátků (II. výrok). Matce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilých s účinností od 1. 1. 2023 měsíčně částkou 1 500 Kč na nezletilého a částkou 1 000 Kč na nezletilou (III. výrok) a bylo jí uloženo uhradit dlužné výživné za období od 1. 1. 2023 do 30. 4. 2023 v částkách 6 000 Kč na nezletilého a 4 000 Kč na nezletilou na tam uvedené bankovní účty, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (IV. výrok). Stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilých s účinností od 1. 10. 2019 do 31. 7. 2020 částkami 6 500 Kč a 5 500 Kč měsíčně, za období od 1. 8. 2020 do 31. 12. 2020 částkami 10 000 Kč a 9 000 Kč měsíčně, za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 částkami 9 000 Kč a 8 000 Kč měsíčně, za období od 1. 1. 2022 do 31. 3. 2022 částkami 3 000 Kč a 2 000 Kč měsíčně, za období od 1. 4. 2022 do 31. 12. 2022 částkami 6 000 Kč a 5 500 Kč měsíčně a dále s účinností od 1. 1. 2023 do budoucna částkami 3 000 Kč a 2 500 Kč měsíčně (V. výrok). Zároveň bylo stěžovateli uloženo uhradit dlužné výživné za období od 1. 10. 2019 do 30. 4. 2023 na nezletilého ve výši 161 612 Kč a na nezletilou ve výši 169 000 Kč na tam uvedené bankovní účty, a to do pěti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (VI. výrok). Bylo rozhodnuto, že tím se mění rozsudek okresního soudu ze dne 19. 9. 2017, č. j. 10 Nc 50042/2017-52 (VII. výrok), a že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (VIII. výrok). 2. Proti rozhodnutí okresního soudu se odvolala matka, a to pouze do VI. výroku o dlužném výživném stěžovatele. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v uvedeném výroku změnil tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2019 do 30. 11. 2023 ve výši 161 612 Kč na nezletilého a ve výši 172 500 Kč na nezletilou je stěžovatel povinen zaplatit do pěti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám matky (I. výrok); o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok). 3. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí rekapituloval průběh řízení, ve kterém soud prvního stupně rozhodoval o návrhu stěžovatele na změnu péče o nezletilé, kteří do té doby byli v matčině výlučné péči, a o návrhu matky na zvýšení výživného. Vzhledem k tomu, že výživné dříve uložené stěžovateli neodpovídalo v řízení zjištěným potřebám dětí ani možnostem stěžovatele, bylo třeba ho zpětně zvýšit, čímž na něm stěžovateli vznikl dluh. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že dlužné výživné má stěžovatel uhradit k rukám matky, a nikoliv na stanovené bankovní účty. Výživné má v prvé řadě sloužit k zajištění běžných aktuálních potřeb dětí a ve zvýšených částkách se jim ho mělo dostat už v minulosti, kdy měly být hrazeny jejich tehdejší odůvodněné potřeby; to však nebylo možné, neboť stěžovatel na jejich výživu přispíval nepřiměřeně nízkými částkami. Podle krajského soudu šlo o částky, které neměly tvořit úspory nezletilých, ale které měly být spotřebovány již v minulosti. K rukám matky mělo být dlužné výživné vyplaceno i z důvodu, že je až na nepatrnou část dlužným výživným právě za dobu, kdy byli nezletilí v její výlučné péči a kdy většinu jejich potřeb zajišťovala ona. V řízení nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by matka mínila výživné spotřebovat neúčelně či na úhradu svých vlastních potřeb. Ke lhůtě k plnění uložené stěžovateli okresním soudem v délce pěti měsíců krajský soud doplnil, že neshledal žádné důvody k jejímu korigování, neboť byla přiměřená výši uloženého plnění. Už jen tím, že bylo podáno odvolání a proběhlo odvolací řízení, došlo k jejímu prodloužení o dalších zhruba šest měsíců, přičemž stěžovatel si musel být vědom toho, že dlužné výživné nakonec bude muset zaplatit, a měl a mohl se na tuto povinnost v mezidobí alespoň zčásti připravit. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 5. Stěžovatel nesouhlasí předně s tím, že dlužné výživné má být podle napadeného rozsudku plněno k rukám matky. Ve věci podle něho rozhodl správně okresní soud, který mu uložil, aby dluh zaplatil na bankovní účty nezletilých. Pouze tak totiž mohlo být zajištěno řádné využití finančních prostředků na potřeby nezletilých a nikoliv matky. Dále stěžovatel napadá lhůtu k plnění, kterou považuje za nepřiměřenou. Není v jeho možnostech zaplatit v krátké lhůtě dlužné výživné v celkové částce přesahující 300 000 Kč, neboť nemá žádné úspory. Proto v odvolacím řízení navrhoval minimálně dvanáctiměsíční lhůtu, čemuž však krajský soud nevyhověl. Přesto, že se sám stěžovatel proti rozhodnutí okresního soudu neodvolal, má za to, že krajský soud měl v rámci zachování rovnosti stran přezkoumat též IV. výrok rozsudku okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto o dlužném výživném matky. Podle stěžovatele krajský soud založil nerovnost mezi rodiči, dovolil-li matce v souladu s IV. výrokem rozsudku okresního soudu uhradit její dluh na výživném na stanovené bankovní účty, ale jemu toto neumožnil. Rovněž stěžovatel považuje za neadekvátní, byla-li jí tímto výrokem poskytnuta tříměsíční lhůta k plnění jejího - nepoměrně nižšího - dluhu, zatímco on dostal k dispozici pouze o dva měsíce delší lhůtu. Krajský soud nezjišťoval, zda je v možnostech stěžovatele dluh v dané lhůtě splatit, a svým rozhodnutím ho fakticky vystavil nebezpečí zahájení exekučního řízení. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud tím, že ve věci sám rozhodl (a rozhodnutí okresního soudu pouze nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení), zbavil stěžovatele možnosti se v řízení účinně bránit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud zastává zdrženlivý přístup k přezkumu rozhodování soudů v rodinně právních věcech. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají v řízení nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Do rozhodování těchto soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. 8. Stěžovatel nesouhlasí s určením platebního místa k úhradě dluhu na výživném, tento svůj nesouhlas však nedoprovází žádnou ústavněprávní argumentací, jež by mohla svědčit o pochybení krajského soudu, natož takové závažnosti, představující porušení základních práv stěžovatele. Krajský soud vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů považoval za vhodnější uložit stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné k rukám matky, a reagoval i na (nyní znovu opakované) obavy stěžovatele o tom, že matka finanční prostředky využije v rozporu se zájmy nezletilých. Ústavní soud považuje úvahy krajského soudu za rozumné a udržitelné. 9. Pro úplnost lze dodat, že i v případě, že by bylo možno dospět k závěru, že vhodnějším se pro účely splacení dlužného výživného jevily za tímto účelem zřízené bankovní účty (k čemuž však Ústavní soud nedospěl), ze stěžovatelovy argumentace není nijak zřejmé, jakým způsobem by se - byť případně nesprávné - rozhodnutí o určení platebního místa mohlo samo o sobě promítnout do jeho základních práv a svobod. 10. Jako zcela obecné, a tudíž neopodstatněné, Ústavní soud hodnotí též námitky týkající se lhůty, kterou krajský soud stěžovateli stanovil k úhradě dluhu na