III.ÚS 742/18

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 9. 2017 č. j. 34 Icm 3085/2015-21 (KSOS 34 INS 9464/2014) odmítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) domáhala určení, že pohledávka stěžovatelky (žalované) ve výši 2 979 691 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. KSOS 34 INS 9464/2014 není zajištěna majetkem insolvenční dlužnice.

Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 12. 2017 č. j. 34 ICM 3085/2015, 12 VSOL 393/2017-42 (KSOS 34 INS 9464/2014) odmítl podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Vrchní soud shledal, že není dána subjektivní přípustnost odvolání, neboť v důsledku napadeného rozhodnutí nenastala v poměrech stěžovatelky jí tvrzená újma.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Proti usnesení, jímž bylo vrchním soudem odmítnuto odvolání, je podle § 229 odst. 4 o. s. ř. přípustná žaloba pro zmatečnost (to ostatně vyplývá i z poučení vrchního soudu). Je třeba připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Z ústavní stížnosti se přitom nikterak nepodává, že by stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon ochraně jejích práv poskytuje, a proto je třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou a jako taková musela být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta.