III.ÚS 761/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 761/10 ze dne 8. 4. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. K., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Smilem, advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1497/2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. 7 To 45/2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2009 sp. zn. 4 T 10/2008, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Krajského soudu v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., za nějž byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let. Citovaný rozsudek byl z podnětu odvolání stěžovatele v záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu zrušen, přičemž odvolací soud sám ve věci dle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zák., za nějž mu uložil trest odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Trestného činu vraždy se měl stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů dopustit (zkráceně řečeno) dne 25. 8. 2008, kolem 13:00 hod. na Francouzské třídě č. 9, v mezipatře 2. a 3. patra domu, poté, co jej poškozený V. A. udeřil pěstí do břicha. Tehdy stěžovatel bodl V. A. do těla kuchyňským nožem o délce čepele 20 cm a šířce 2,8 cm, který si přinesl s sebou z domova; poté pokračovali v dalším vzájemném napadání, přičemž oba sestupovali do přízemí domu, a stěžovatel během tohoto sestupu poškozeného opakovaně napadal nožem. Z přízemí domu pak začal V. A. dle skutkových zjištění obecných soudů prchat vnitroblokem směrem k ulici Krejčíkova. Stěžovatel jej pronásledoval a po dostižení mu, v úmyslu jej usmrtit, zasadil další bodné rány (celkem 17 bodných a řezných ran). Závažným poraněním poškozený A. posléze ve zdravotnickém zařízení podlehl. Proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však v záhlaví označeným usnesením ze dne 20. 1. 2010 dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť shledal, že námitky v dovolání uplatněné ohlášenému (ani žádnému jinému) důvodu dovolání dle § 265b tr. řádu neodpovídají. Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky nesměřují proti hmotněprávní kvalifikaci použité nižšími soudy v citovaných rozhodnutích, ale vytýkají obecným soudům nesprávně zjištěný skutkový stav, neboť soudy neprovedly dokazování podle představ stěžovatele. Takové námitky Nejvyšší soud z hlediska dovolacího důvodu vymezeného v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu označil za irelevantní. Shodně jako již v odvolacím a dovolacím řízení, i v projednávané ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho trestní věci bylo trestní řízení vedeno "od samého počátku jednostranně, tendenčně a v podstatě i zásadním způsobem nekvalitně". Stěžovatel má za to, že orgány činné v trestním řízení "si již na samém počátku řízení utvořily zcela jasný názor na věc, tedy kdo je pachatelem a jaká je právní kvalifikace skutku. Veškeré další řízení a dokazování již bylo prováděno pouze s cílem potvrzení tohoto názoru." Konkrétně stěžovatel namítal, že ve věci nebyla v rozporu s obvyklým postupem dokazování v obdobných věcech provedena rekonstrukce na místě činu dle § 104d tr. řádu. Podobně bylo dle stěžovatele bez náležitého odůvodnění zamítnuto navrhované provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechaniky. Dále nebylo vyhověno návrhům obhajoby, pokud jde o svazek klíčů a boxer, kterými byl poškozený A. v době spáchání trestného činu ozbrojen; nebyla vyžádána vyjádření soudních znalců k těmto předmětům, zajištěným na místě činu. Porušení svých procesních práv stěžovatel spatřuje dále v tom, že se obecné soudy odmítly zabývat hodnocením osobnosti poškozeného A. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle kritizuje způsob, jakým obecné soudy hodnotily výpovědi nezletilých svědků - dětí, které z povzdálí pozorovaly konflikt stěžovatele s poškozeným. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že mu nebyl prokázán ani nepřímý úmysl poškozeného usmrtit. II. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Projednávaná ústavní stížnost zahrnuje v tzv. petitu pod bodem 1/ též návrh, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však navrhovatel neuvádí žádné konkrétní námitky, jimiž by oponoval úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesená kritika nižších soudů směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako tomu korespondujícímu závěru, že tato kritika neodpovídá žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vztáhl opět tytéž námitky skutkového rázu, k nimž se tento soud (na str. 5 a 6 napadeného usnesení ve vztahu k otázce zavinění) vyjadřoval vlastně jen nad rámec odůvodnění vlastního rozhodnutí o zamítnutí dovolání z formálních důvodů. Za této situace je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou adekvátně odůvodněny, a to plně v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu ust. § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci se ve smyslu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v zásadě realizuje v řízení dvoustupňovém. S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, dostupné v databázi NALUS). Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet. Z rekapitulace na str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu (jejíž správnost stěžovatel nesporuje) i ze samotné ústavní stížnosti (v níž stěžovatel tytéž námitky opakuje) vyplývá, že dovolání stěžovatele bylo po obsahové stránce ryzí důkazní polemikou. Stěžovatel tudíž fakticky nebrojil proti právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní kvalifikaci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale předkládal dovolacímu soudu svou vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od závěrů soudu nalézacího. Taková argumentace byla a priori nezpůsobilá některý z dovolacích důvodů naplnit. Označení konkrétního dovolacího důvodu, uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu, nemůže být pouze formální, neboť skutečná existence dovolacího důvodu (nikoli jen jeho označení) je zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 78/05). Uplatnil-li stěžovatel důvod