Ústavní soud III.ÚS 763/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zrušil usnesení Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 2. 2019 č. j. 41 D 731/2019-168 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud původně rozhodl, že v řízení o pozůstalosti bude nadále jednáno se stěžovatelem jako synem zůstavitele. K odvolání dalších pozůstalých však bylo, jak uvedeno výše, rozhodnuto o zrušení usnesení okresního soudu. Podle poučení nebylo proti napadenému usnesení dovolání přípustné, pročež se stěžovatel obrátil na Ústavní soud.

Stěžovatel zejména namítá, že se krajský soud neřídil judikaturou Ústavního soudu a jeho postup vykazuje řadu vad majících za následek nesprávné posouzení platnosti závěti, která má být perfektním a platným právním jednáním zůstavitele.

Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcí samou, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je však nepřípustná.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).

V uvedených zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.

V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Posuzovaná věc se nyní nachází ve fázi řízení před okresním soudem poté, co byl původní rozsudek okresního soudu krajským soudem zrušen, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V daném stadiu civilního řízení není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí pečlivě dbát, povolán k námitkám předestřeným stěžovatelem v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry. Proto zde ani není dáno pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatele, a bylo tak způsobilé přezkumu Ústavním soudem v mezích jeho pravomoci.

Pro výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost.