Ústavní soud III.ÚS 768/26

Ústavní soud obdržel dne 22. března 2026 stěžovatelovo podání, které stěžovatel omezil na pouhé sdělení, že podává ústavní stížnost proti shora označenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (pouze s přepisem, že je z 15. října 2025) ve znění dalších rozhodnutí. Následující den upřesnil, že napadá i shora označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým městský soud odmítl odvolání stěžovatele proti napadenému rozsudku postupem podle § 43 odst. 2, § 209 a 211 občanského soudního řádu. Stěžovatele městský soud poučil, že proti usnesení není dovolání přípustné a odkázal k tomu na § 238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 téhož zákona.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, zjišťuje, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu. V souzené věci splněny nejsou.

Podstatou ústavní stížnosti je její subsidiarita. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.

Ústavní stížnost je nepřípustná, směřuje-li proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Proti takovému rozhodnutí zákon umožňuje podat žalobu pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stanovisko Pl. ÚS-st. 26/08). Z ústavní stížnosti ani jejích příloh neplyne, že by stěžovatel možnosti podat žalobu pro zmatečnost využil a rozhodnutí o této žalobě napadl. Tím, že se stěžovatel obrátil rovnou na Ústavní soud, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Výjimečné okolnosti vylučující nepřípustnost ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neshledal.

Pro úplnost ke sdělení stěžovatele, že na výzvu Ústavního soudu doplní svou blanketní, a tedy vadnou ústavní stížnost (nesplňující obsahové náležitosti podle § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud dodává, že zde byly dány okolnosti, pro které by stěžovatele k odstranění vad nevyzýval, i kdyby nebyla ústavní stížnost jako v souzené věci nepřípustná. Je tomu tak proto, že stěžovatel by již mnohokrát poučen o náležitostech ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1810/18, III. ÚS 532/20, IV. ÚS 3497/20 či II. ÚS 3252/25), a přesto volí postup, nesplňující předepsané náležitosti, ačkoli je sám právním profesionálem. Není nevyhnutelnou podmínkou, aby se mu poučení s výzvou dostávalo vždy v každém individuálním řízení. V posuzované věci je nepotřeba výzvy dána navíc i tím, že přes vady stížnosti je zřejmá její nepřípustnost.

Soudkyně zpravodajka tak postupem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítla jako nepřípustnou.