III.ÚS 769/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 769/19 ze dne 30. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana Midrly a 2) Daniela Midrly a 3) Víta Midrly, všech zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 24 Cdo 2922/2018-344, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Jaroslavy Navarčíkové a 2) Martiny Šupové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 5 C 177/2010-260 určil, že 1) vedlejší účastnice jako 1) žalovaná a Miroslav Navarčík, zemřelý dne 22. 7. 2010, jako původně 2) žalovaný [který v průběhu řízení zemřel a usnesením okresního soudu ze dne 29. 3. 2011 č. j. 5 C 177/2010-35 bylo rozhodnuto, že na místo 2) žalovaného bude v řízení pokračováno s vedlejšími účastnicemi 1) a 2)] nejsou dědici po zůstavitelce Ireně Navarčíkové, zemřelé dne 2. 2. 2010 (výrok I.). Výroky II. a III. okresní soud rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že "žalované neoznačily přes poučení soudu další důkazy" a tedy že "žalované ohledně sporné závěti ze dne 18. 12. 2009 důkazní břemeno neunesly". 3. Proti rozsudku okresního soudu podaly vedlejší účastnice jako žalované odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2016 č. j. 18 Co 250/2015-289 byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. změněn tak, že žaloba na určení, že 1) vedlejší účastnice a Miroslav Navarčík nejsou dědici po Ireně Navarčíkové se zamítá. Ve výroku II. byl rozsudek okresního soudu změněn ohledně náhrady nákladů řízení. Krajský soud poté, co dovodil, že "zásadním důkazem jsou svědecké výpovědi svědků závěti Karla Donata a Milady Donatové", že "nelze tyto svědky hodnotit jako svědky nevěrohodné", že "závěť splňuje po formální stránce náležitosti allografní závěti ve smyslu § 476b občanského zákoníku", a že "v průběhu řízení žalovaní prokázali, že listinu datovanou 18. 12. 2009 podepsala zůstavitelka Irena Navarčíková", dospěl k závěru, že sporná závěť, kterou zůstavitelka ustanovila univerzálními dědici 1) vedlejší účastnici a Miroslava Navarčíka, je platná, tudíž žaloba není důvodná. 4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé jako žalobci dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 9. 2016 č. j. 21 Cdo 2686/2016-322 dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat. Dále Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 5. Na základě ústavní stížnosti stěžovatelů Ústavní soud nálezem ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4045/16 (dostupný v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016 č. j. 21 Cdo 2686/2016-322 zrušil, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Podle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud nesprávně posoudil obsah dovolání stěžovatelů a v důsledku toho se jím odmítl zabývat. Ústavní soud dovodil, že závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelé ve svém dovolání uplatnili jiný dovolací důvod, nemá v obsahu dovolání potřebnou oporu a lze v něm spatřovat exces, v jehož důsledku bylo stěžovatelům - za předpokladu, že jejich dovolání mělo i další náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - upřeno posouzení jejich dovolání z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., popř. též jeho meritorní posouzení a rozhodnutí o něm. 6. Ve věci poté rozhodoval znovu Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 29. 11. 2018 č. j. 24 Cdo 2922/2018-344 dovolání stěžovatelů zamítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, jelikož rozsudek krajského soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). 7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelé vznáší k posouzení otázku procesního práva, "kterého z účastníků řízení stíhá důkazní břemeno ohledně prokázání vlastnoručního podpisu zůstavitelky Ireny Navarčíkové, zemřelé dne 2. 2. 2010, na allografní závěti", která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. by tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, než jak to učinil odvolací soud. Nejvyšší soud poukázal na to, že ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již dříve dospěla k závěru, že spornost pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti (pořízené podle § 476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník") bez toho, aniž by bylo (také) zpochybněno svědectví osob, které se na závěť podepsaly, neodůvodňuje postup podle § 175k odst. 2 o. s. ř., a tedy že allografní závěť sepsaná podle § 476b občanského zákoníku je neplatná vždy pouze tehdy, bude-li vyvráceno řádné svědectví těchto osob (k tomu srov. zejména právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1934/2012). Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva z allografní závěti (§ 476b občanského zákoníku) tak není - na rozdíl od sporu o určení dědického práva vyplývajícího z holografní závěti - (zásadně) určující vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na závěti; v projednávané věci navíc pro rozhodnutí sporu ani nebylo určující neunesení důkazního břemene ohledně pravosti podpisu zůstavitelky na závěti, když krajský soud dospěl k závěru o tom, že 1) vedlejší účastnice a Miroslav Navarčík, zemřelý dne 22. 7. 2010, jsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 18. 12. 2009, neboť "zůstavitelka listinu datovanou 18. 12. 2009 podepsala", a tedy "závěť datovaná 18. 12. 2009 je platná", na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich správného právního posouzení (srov. "zásadní důkaz" v podobě výpovědi svědků závěti). 8. Nejvyšší soud dále dodal, že výše uvedené nic nemění na tom, že stěžovatelé v dovolání uplatňují výhrady především proti hodnocení důkazů krajským soudem, zejména v otázce věrohodnosti svědků závěti ze dne 18. 12. 2009 pořízené zůstavitelkou, jakož i proti hodnocení výsledků znaleckých posudků o pravosti podpisu zůstavitelky na této závěti odvolacím soudem, a tedy také proti správnosti jeho skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. V dané souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelé tak nerozporují právní posouzení, nýbrž - v konečném důsledku - brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, který dovolacímu přezkumu nepodléhá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesouhlasí-li stěžovatelé, jak je soudy zjištěn skutkový stav s tím, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn řádně a správně právně posouzen ve vztahu k řešení určité právní otázky, nejde o výtku nesprávného právního posouzení věci, ale o napadení rozhodnutí odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017 sp. zn. 22 Cdo 2871/2017). Podle ustálených závěrů soudní praxe pak proces hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). II. Argumentace stěžovatelů 9. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že i po opětovném rozhodnutí Nejvyššího soudu se domnívají, že postupem soudů bylo dotčeno jejich ústavní právo na soudní ochranu, a to již tím, že v průběhu soudního řízení došlo ke ztrátě základního důkazu, a to originálu závěti, na základě které se cítili být k dědictví po zemřelé Ireně Navarčíkové povoláni vedlejší účastníci. Tím, že soud ztratil originál této listiny, znemožnil stěžovatelům, aby tato listina byla podrobena základnímu a v obdobných řízeních prováděnému znaleckému zkoumání z hlediska pravosti podpisu zůstavitelky. 10. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že krajský soud vycházel pouze z výpovědí svědků Karla Donata a Milady Donatové, jejichž výpovědi považuje za zásadní důkaz, a zcela pominul ostatní v řízení provedené důkazy. Opřít závěr o unesení důkazního břemene pouze o rozporuplnou