III.ÚS 769/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 769/21 ze dne 11. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti AutoESA a. s., sídlem K Učilišti 170, Praha - Štěrboholy, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2021 č. j. 39 Co 255/2020-128, spojené s návrhem na zrušení § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2015, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Statutárního města Hradec Králové, sídlem Československé armády 408, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a rovněž čl. 1 Listiny. 2. V řízení o zaplacení částky v celkové výši 24 200 Kč s příslušenstvím Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 6. 2020 č. j. 46 C 3/2020-83 vyhověl částečně žalobě podané vedlejším účastníkem řízení (žalobcem) a co do částky 1 600 Kč uložil stěžovatelce (žalované) povinnost k jejímu zaplacení (výrok I.). Výrokem II. žalobu, co do částky "24 200 Kč" s příslušenstvím, zamítl. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná částka představovala cenu za odtah vozidla, jehož provozovatelem byla podle registru silničních vozidel stěžovatelka, ve výši 1 600 Kč a cenu za jeho skladování ve výši 100 Kč za den. Důvodem odtahu vozidla bylo spáchání přestupku neoprávněného parkování na vyhrazeném stání dne 16. 4. 2019, za což byla stěžovatelka, jako provozovatel vozidla, podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, uznána vinnou příkazem Magistrátu města Hradec Králové, odboru přestupků, ze dne 23. 9. 2019 č. j. MMHK/170465/2019/OP/Mich. Stěžovatelka však tvrdila, že v době spáchání uvedeného přestupku a odtahu vozidla již nebyla jeho vlastníkem, když vozidlo koupil v roce 2016 Tomáš Serbousek, avšak evidenční úkon nebyl dokončen a zápis údajů o změně vlastníka nebyl proveden. 3. K odvolání vedlejšího účastníka řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 2. 2021 č. j. 39 Co 255/2020-128 rozsudek obvodního soudu ve výroku II. co do částky 1 600 Kč zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Ohledně zbývající částky rozsudek obvodního soudu ve výroku II. změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 22 600 Kč se specifikovaným příslušenstvím. Ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně příslušenství z částky 18 900 Kč rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok III.) a výrokem IV. uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 6 328 Kč. Městský soud vyšel z toho, že stěžovatelka, přestože ještě před spácháním přestupku došlo k převodu vlastnictví vozidla na třetí osobu, je stále evidována jako provozovatel vozidla ve smyslu § 2 písm. b) zákona o silničním provozu. Vycházeje z judikatury [např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 150/03 (N 128/31 SbNU 149); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] městský soud dovodil, že uplatňovaný nárok vyplývající z § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu je nárokem, který se analogicky řídí ustanoveními o náhradě škody. Městský soud nesouhlasil s obvodním soudem ohledně jeho závěru o nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky. Podle § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu totiž platí, že o odstranění vozidla, které neoprávněně stojí na vyhrazeném parkovišti, rozhodne policista nebo strážník obecní policie; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele. Z uvedeného městský soud dovodil, že stěžovatelka je v řízení pasivně legitimována, pročež byla žaloba podána důvodně. Městský soud se zabýval i tím, zda nejsou dány důvody pro snížení výše škody postupem podle § 2953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Přestože přihlédl i k tomu, že se stěžovatelka marně snažila provést přeregistraci vozidla, neshledal, že by šlo o natolik výjimečný případ, aby mohl uvedené ustanovení aplikovat. V této souvislosti poukázal na to, že stěžovatelka je podnikatelkou v daném oboru a měla si tak zajistit vše potřebné k přeregistraci vozidla. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka nesouhlasí s napadeným rozsudkem, přičemž především poukazuje na rozpor mezi občanskoprávním a správněprávním vymezením vlastníka a provozovatele vozidla. Poukazuje na to, že podle stávající úpravy je určujícím kritériem určení provozovatele vozidla pouze zápis v neveřejném registru silničních vozidel bez ohledu na faktický stav vlastnického práva. V této souvislosti rozporuje použití závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2019 č. j. 1 As 318/2018-41, podle něhož je pojem provozovatele vozidla obsažený v § 2 písm. b) zákona o silničním provozu, jakož i v § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podmínkách provozu na pozemních komunikacích"), vymezen na základě evidenčního principu, a to i pro civilní řízení. Zdůrazňuje, že v nyní posuzované věci byl uplatněn nárok za střežení vozidla na základě evidenčního principu po nevlastníkovi, který bez součinnosti s nabyvatelem vozidla nemá šanci bránit se a doplácí na to, že nabyvatel vozidla nedokončil registraci. Podotýká, že stávající právní úprava nového vlastníka dostatečně nemotivuje k plnění povinností vyplývajících z nabytí vozidla. Ve správním řízení (řízení o přestupku provozovatele vozidla) přitom existuje liberační důvod spočívající v tom, že původní vlastník podal žádost o zápis změny vlastníka v registru silničních vozidel (srov. § 125f odst. 6 zákona o silničním provozu). Rozdílné pojetí provozovatele ve správním a v civilním řízení považuje za neústavní a rozporné s právem na soudní ochranu. Občanský zákoník podle stěžovatelky evidenční princip mírně upřednostňuje, avšak dává tomu, kdo namítá nesoulad faktického stavu s formálním zápisem možnost prokázat, kdo je provozovatelem vozidla (viz § 2930 obč. zák.). Podle stěžovatelky je nepřípustným projevem libovůle státní moci, jestliže povinnosti spojené s vlastnictvím vozidla vymáhá po nevlastníkovi pouze proto, že provozovatele je snazší dohledat. Právní úpravu považuje za nepředvídatelnou právě s ohledem na odlišné pojetí veřejnoprávní a soukromoprávní. Dojde-li ke změně vlastníka, není umožněno původnímu vlastníkovi dosáhnout výmazu z evidence jako provozovatele vozidla, což lze považovat za protiústavní zásah do práva na soudní ochranu. 5. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení § 2 odst. 15 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, neboť se domnívá, že toto ustanovení, z něhož se podává definice pojmu "provozovatel vozidla", je rovněž v rozporu s čl. 36 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 té