III.ÚS 772/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 772/17 ze dne 27. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Směřičkové, zastoupené Mgr. Miroslavem Klanicou, advokátem, sídlem Krkoškova 728/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2016 č. j. 32 Cdo 1231/2016-123 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2015 č. j. 21 Co 221/2015-86, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Provident Financial s. r. o., sídlem Olbrachtova 9/2006, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 Listiny, namítá také porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatelky došlo rovněž k porušení čl. 4 a 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") vydal rozsudek dne 10. 11. 2014 č. j. 411 C 1/2014-52, jímž zamítl žalobu vedlejší účastnice proti stěžovatelce (jako žalované) o zaplacení částky 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 17. 12. 2013 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalovaná finanční částka představovala smluvní pokutu vyplývající ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, a sice za porušení konkurenční doložky této smlouvy. Okresní soud dospěl k závěru, že konkurenční doložka je (jako synallagmatický závazek) neplatná pro rozpor s podmínkami stanovenými v ustanovení § 672a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), a to jednak z důvodu, že sjednanému omezení stěžovatelky v jejím právu podnikat neodpovídá žádné ujednání o finanční kompenzaci tohoto omezení, a jednak s ohledem na nevyváženost konkurenční doložky v neprospěch stěžovatelky, spočívající v tom, že stěžovatelka vykonávala pro vedlejší účastnici činnost obchodní zástupkyně po dobu dvou a půl roku a omezená ve své činnosti měla být po dobu dvou let. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2014 do zaplacení, ve zbývající části rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 31 600 Kč (výrok II). Podle krajského soudu není konkurenční doložka sjednaná v obchodní smlouvě uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti synallagmatickým závazkem, při porovnání doby výkonu činnosti stěžovatelky pro vedlejší účastnici řízení jako obchodní zástupkyně (2,5 roku) s dobou omezení podle konkurenční doložky (2 roky) neshledal nevyváženost ve prospěch stěžovatelky, a neshledal rozpor konkurenční doložky s podmínkami stanovenými v § 672a odst. 1 obchodního zákoníku. Krajský soud mj. poukázal na to, že smlouva o obchodním zastoupení byla uzavřena na dobu neurčitou, a ukončena byla dohodou, a že se stěžovatelka konkurenčního jednání dopustila ještě před ukončením smlouvy o obchodním zastoupení. Krajský soud neshledal ani jiné důvody, pro které by mělo být posuzované ujednání o konkurenční doložce neplatné. 4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením v části směřující do měnícího výroku krajského soudu odmítl jako nepřípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v části směřující do potvrzujícího výroku a nákladového výroku odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje napadený rozsudek krajského soudu za překvapivý, neboť měl posoudit věc diametrálně jinak, aniž by o tom stěžovatelku poučil a umožnil jí uplatnit řádnou procesní obranu; tím porušil princip rovnosti zbraní a omezil její právo na účinný řádný opravný prostředek. Stěžovatelka neměla možnost vyjádřit se ke změně právního náhledu, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Stejně tak se neměl vypořádat s jejím návrhem na moderaci nepřiměřené smluvní pokuty a s tím souvisejícími návrhy na doložení její finanční situace. Vzhledem k tomu, že okresní soud s ohledem na přijaté právní závěry nepřistoupil ke zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty ani ke zkoumání majetkových poměrů stěžovatelky, bylo povinností krajského soudu jako soudu odvolacího umožnit stěžovatelce procesní obranu; ta by spočívala v návrhu na posouzení přiměřenosti smluvní pokuty. 6. Krajský soud převzal skutkový stav tak, jak byl zjištěn před okresním soudem, avšak tvrzení krajského soudu, že k porušení konkurenční doložky mělo dojít ještě za doby trvání smluvního vztahu, nevyplývá z dokazování provedeného před okresním soudem. Postup krajského soudu je tedy zásahem do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s hodnocením krajského soudu, podle něhož jí konkurenční doložka nebránila ve svobodném podnikání, když jí pouze zakazovala vyvíjet činnost směřující k uzavírání jednoho typu smlouvy v územním obvodu jediného kraje České republiky. Z provedeného dokazování ale podle stěžovatelky bylo patrné, že konkurenční doložka se nevztahuje na uzavírání pouze jednoho typu smluv, ale je rozšířena na veškeré činnosti, které by mohly mít soutěžní povahu. 7. Námitkou absence odůvodnění ve vztahu k navrhované moderaci smluvní pokuty se pak nezabýval ani Nejvyšší soud s odůvodněním, že dovolání není přípustné v otázce, kterou se soud nezabýval (tj. za použití argumentace "v kruhu"). Tím byla stěžovatelka zkrácena na svém přístupu k soudní ochraně. K odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který uvedl, že "odvolací soud důvody nepřiměřenosti smluvní pokuty neshledal, když zkoumal podmínky platnosti konkurenční doložky", stěžovatelka podotýká, že nelze zaměňovat zkoumání přiměřenosti konkurenční doložky a přiměřenosti smluvní pokuty (zde se hodnotí i kritérium majetkové přiměřenosti sankce). Stěžovatelka má za to, že doplnil-li Nejvyšší soud touto úvahou absentující úvahu krajského soudu, konal protiústavně. 8. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud vydal napadené rozhodnutí až po uplynutí lhůty šesti měsíců ode dne, kdy mu byla věc předložena. Tím bylo zasaženo do práva stěžovatelky na přiměřenou dobu řízení před Nejvyšším soudem. 9. Krajský soud a Nejvyšší soud při posouzení dané věci nepostupovaly v souladu s ústavními hodnotami a judikaturou Ústavního soudu, když se při hodnocení přiměřenosti konkurenční doložky nezabývaly přiměřeností konkurenčního ujednání z hlediska vzájemného protiplnění stran s přihlédnutím k postavení stěžovatelky jako slabší smluvní strany. Stěžovatelka je invalidní důchodkyně (její roční příjmy se pohybují kolem 100 000 Kč), je svázána s příslušným krajem a smluvní pokuta v uvedené výši má pro ni likvidační povahu. Obecné soudy měly ve svých rozhodnutích individuální charakter tohoto případu náležitě zohlednit. 10. Stěžovatelka má za to, že ani platně sjednaná konkurenční doložka (§ 672 odst. 2 obchodního zákoníku) nesmí omezit činnost obchodního zástupce po skončení obchodního zastoupení více, než odpovídá pravidlům poctivého obchodního styku, tedy musí být přiměřená a vyvážená pro obě strany a v souladu s čl. 26 odst. 1 Listiny nesmí bránit svobodnému podnikání. Pro případ, že se vyskytnou pochybnosti o její přiměřenosti, je dáno právo soudu konkurenční doložku omezit nebo ji prohlásit za neplatnou (§ 672a odst. 3 obchodního zákoníku). Posouzení uvedené konkurenční doložky jako platné ve vázaném podnikatelském vztahu účastnic, a s tím související majetková sankce ve výši 100 000 Kč, je nežádoucím projevem podpory tzv. švarcsystému, který je s ústavním pořádkem neslučitelný, omezuje svobodu podnikání a odpírá ochranu "zaměstnaným" podnikatelům. Podle stěžovatelky by měla být poskytnuta těmto podnikatelům (podnikatel je omezen při výkonu činnosti pouze ve prospěch jedné osoby a splňuje i další znaky závislé činnosti) - vzhledem k tomu, že se zjevně jedná o slabší stranu smluvního vztahu - stejná ochrana proti konkurenčním doložkám jako zaměstnancům. 11. Napadenými rozhodnutími bylo proto dle stěžovatelky porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.