III.ÚS 779/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 779/25 ze dne 29. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. F. A. A. R., zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 128/3, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. prosince 2024 č. j. 58 Co 253/2024-1088 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. srpna 2024 č. j. 0 P 38/2021-986, 13 P a Nc 130/2023, 13 P a Nc 141/2023, 13 P a Nc 208/2024, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a J. Č., nezl. T. Č. R. a nezl. M. Č. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh otce - stěžovatele na změnu výchovného prostředí nezletilých (výrok I.), udělil za něj souhlas k právnímu jednání spočívajícímu v absolvování zbývajících školních ročníků základního vzdělání nezletilé dcery v Základní škole X (výrok II.) a současně za něj udělil i souhlas k právnímu jednání spočívajícímu k potvrzení nástupu a absolvování vzdělání nezletilého syna na Gymnáziu Y (výrok III.). Soud dále zastavil řízení ve věci udělení souhlasu za stěžovatele s absolvováním vzdělání nezletilého syna na Základní škole X (výrok IV.), u výroků II. a III. vyslovil jejich předběžnou vykonatelnost (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.). Předně soud konstatoval, že řízení o návrzích trvalo delší dobu a nebylo možné jej skončit ve lhůtě šesti měsíců (§ 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), a to z důvodů blíže specifikovaných v bodě 5 odůvodnění napadeného rozsudku. Dále soud zdůraznil, že nezletilí nejsou v České republice nezákonně, neboť za otce byl soudem udělen souhlas s určením bydliště v České republice a nezletilí byli soudem svěřeni do péče vedlejší účastnice - matky. Současně neshledal, že by od vydání rozhodnutí nastala podstatná změna poměrů, a proto návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí zamítl. Naopak vyhověl návrhům matky na nahrazení souhlasu stěžovatele v záležitostech týkajících se povinného školního vzdělávání nezletilých. 3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") potvrdil výrok I. napadeného rozsudku okresního soudu (výrok I.), ve výrocích II., III. a V. jej však změnil a zastavil řízení o návrhu matky na nahrazení souhlasu stěžovatele s podáním žádosti o přestup a s nástupem nezletilé dcery na Základní školu X a současně nahradil souhlas stěžovatele s absolvováním základního (a středního) vzdělání nezletilé dcery na Základní škole X a vzdělání nezletilého syna na Gymnáziu Y (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že ke styku nezletilých se stěžovatelem není potřeba, aby se s nimi matka přestěhovala do P. nebo Portugalska; stěžovatel se navíc v posledních dvou letech s dětmi osobně nestýkal. Poukázal též na dohodu rodičů ohledně bydliště nezletilých v Ž. Ohledně školní docházky nezletilých dovodil, že je v jejich zájmu navštěvovat uvedené školy a naopak v rozporu s jejich nejlepšími zájmy by byla změna na jakoukoliv školu v Portugalsku či P.; nezletilí trvale žijí v Ž. a v P. nemá žádný z účastníků zázemí. Soud však změnil část napadeného rozsudku okresního soudu, jelikož není za stěžovatele udělován souhlas k právnímu jednání, ale je nahrazován jeho souhlas s docházkou nezletilých do příslušných škol. V závěru soud uvedl, že nerozhodoval o návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilými, neboť byl vznesen až v závěru jednání před soudem. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy zcela ignorovaly jeho právo na udržování pravidelného a smysluplného kontaktu s nezletilými, a tím mu znemožnily účast na jejich výchově. Soudy podle něj odmítly jeho návrh na změnu péče bez dostatečného odůvodnění a bez zohlednění nejlepších zájmů nezletilých, nepřihlédly k možnostem širšího styku, přestože to bylo v jejich zájmu, a nezohlednily jeho opakované žádosti o úpravu styku s dětmi. Stěžovatel též brojí proti tomu, že soudy neumožnily nezletilým vyjádřit jejich názor, resp. neprovedly jejich výslech. Podle stěžovatele soudy nehodnotily jeho vztah s nezletilými objektivně a upřednostnily výpovědi matky, která systematicky bránila jejich kontaktu. Jako "otázku zásadního významu" stěžovatel uvádí, zda měl krajský soud "reagovat na jeho tvrzení a závěrečný návrh adekvátněji, a to zahájením řízení o styku." 5. Právní zástupce stěžovatele zaslal dne 3. 4. 2025 doplnění ústavní stížnosti obsahující "úvahy a skutečnosti, které směřují do napadené věci". Stěžovatel zde popisuje prakticky celý vývoj jeho vztahu a následných sporů s matkou nezletilých, předkládá vlastní pohled na celou věc a kritizuje postup opatrovníka i obecných soudů při rozhodování o jednotlivých podáních. Závěr tohoto doplnění obsahuje i požadavky, resp. cíle a záměry stěžovatele (mj. žádá zrušení dokumentů o trvalém pobytu nezletilých, nařízení střídavé péče, vrácení nezletilých do P. aj.). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výrokům II., III. a V. napadeného rozsudku okresního soudu, které byly změněny výrokem II. napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní [usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11 či usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19, bod 5]. Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna [nálezy ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56), bod 17, či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), bod 19]. 8. V judikatuře Ústavního soudu je rovněž soustavně vyžadováno, aby při jakémkoli soudním rozhodování týkajícím se dětí byl nejlepší zájem zkoumán a posuzován jako určující kritérium pro konečné rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16 (N 120/81 SbNU 873), nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853), nález ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16 (N 116/85 SbNU 879), nález ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16 (N 124/86 SbNU 109) a nález ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (N 137/86 SbNU 315)]. Nejlepší zájem dítěte je však jako koncept flexibilní a vždy by měl být posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází, přičemž pozornost je třeba věnovat jeho osobním poměrům, situaci a potřebám (srov. nález ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 322