III.ÚS 78/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 78/25 ze dne 12. 2. 2026 Protiústavnost judikatury Nejvyššího soudu o neurčitosti započtení pohledávek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Josefa Kalendy, zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2024, č. j. 20 Cdo 2287/2024-744, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2024, č. j. 16 Co 47/2024-684, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. prosince 2023, č. j. 15 EXE 6255/2017-653, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a Pavla Vindušky, zastoupeného Mgr. Michalem Balcarem, advokátem, se sídlem Říční 456/10, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2024, č. j. 20 Cdo 2287/2024-744, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2024, č. j. 16 Co 47/2024-684, bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s principem vázanosti soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2024, č. j. 20 Cdo 2287/2024-744, se ruší. III. Ve zbylém rozsahu se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění: I. Shrnutí podstaty nálezu 1. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá judikaturou Nejvyššího soudu o započtení pohledávek. Podle ní musí započítávající osoba při započtení více vzájemných pohledávek určit, které pohledávky se mají započíst. Pokud tento požadavek nesplní, je započtení neurčité. Tato rozhodovací praxe vznikla ještě za účinnosti starého občanského zákoníku a soudy podle ní postupují i nyní. Podle Ústavního soudu však z jejích závěrů nelze bez dalšího vycházet za dnešní úpravy. Současný občanský zákoník totiž nově obsahuje pravidlo, které může neurčitosti započtení v těchto situacích zabránit, protože podpůrně určuje pořadí započítávaných pohledávek namísto započítávajícího (§ 1933 a § 1982 odst. 2 věty první za středníkem). Mechanické použití závěrů dřívější judikatury, které nezohledňuje novou právní úpravu, proto Ústavní soud shledal protiústavním. II. Dosavadní průběh řízení 2. Soud vydal směnečný platební rozkaz, který stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 5 153 000 Kč s příslušenstvím. Proti stěžovateli byla následně zahájena exekuce k vymožení této pohledávky. 3. Stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce. Vymáhaná pohledávka podle něj již dříve zanikla jednostranným započtením. Stěžovatel vedlejšímu účastníkovi ještě před zahájením exekučního řízení písemně oznámil, že má vůči němu dvě pohledávky (ve výši 6 378 447,15 Kč a 245 732,09 Kč). V tomto oznámení zároveň uvedl, že započítává "část své pohledávky ve výši 5 153 000 Kč" proti pohledávce vedlejšího účastníka. 4. Obvodní soud návrh na zastavení exekuce zamítl. Podle soudu nelze ani po provedeném dokazování jednoznačně uzavřít, že stěžovatelova pohledávka skutečně existuje ve výši, kterou stěžovatel uvádí. Jeho pohledávka je proto nejistá, a tudíž není způsobilá k započtení (§ 1987 odst. 2 občanského zákoníku). 5. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil. Na rozdíl od obvodního soudu však dospěl k závěru, že je stěžovatelovo započtení neurčité, a proto k němu vůbec nelze přihlížet. Stěžovatel započetl ve svém prohlášení dvě různé peněžité pohledávky (6 378 447,15 Kč a 245 732,09 Kč). Součet stěžovatelových pohledávek (6 624 179,24 Kč) tak převyšuje pohledávku vedlejšího účastníka (5 153 000 Kč). Ze stěžovatelova prohlášení však není zřejmé, kterou ze svých pohledávek a v jaké výši uplatnil k započtení. Podle zákona i judikatury Nejvyššího soudu je v takové situaci započtení neurčité. 6. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Závěr o neurčitosti započtení nebyl překvapivý. Rozhodnutí městského soudu nezávisí na řešení otázky výkladu prohlášení o započtení v souladu s principem priority výkladu, který nezakládá neplatnost jednání. Tuto zásadu lze použít jen tehdy, pokud je výklad nezakládající neplatnost možný. Pokud však soud dovodí, že z kompenzačního projevu nelze zjistit, která ze dvou pohledávek a v jaké části byla započtena, nelze výkladem nahradit chybějící údaje. Stěžovatelovy odvolací námitky přitom nebyly vzhledem k závěru městského soudu relevantní, a proto na ně městský soud nemusel reagovat. III. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu a princip předvídatelnosti soudního rozhodování (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Listina), čl. 90 Ústavy České republiky (Ústava) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). 8. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Stěžovatel označil ve svém prohlášení započítanou pohledávku dostatečně určitě. Je pravda, že stěžovatel v listině o započtení uvedl, že má vůči vedlejšímu účastníkovi dvě pohledávky (na 6 378 447,15 Kč a 245 732,09 Kč). Je však zřejmé, že k započtení na svůj dluh ve výši 5 153 000 Kč použil část své pohledávky v celkové výši 6 378 447,15 Kč. Pouze tato pohledávka totiž dosahovala výše stěžovatelova dluhu. b) Městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu z odlišného důvodu, než o který se toto rozhodnutí opíralo. Městský soud zároveň stěžovateli neumožnil, aby se k jeho odlišnému názoru vyjádřil. Vedlejší účastník sice namítl neurčitost započtení, ale učinil tak již při prvostupňovém řízení v roce 2017 a dalších šest let se tato otázka neřešila. c) Soudy se kvůli závěru o neurčitosti započtení chybně nezabývaly stěžovatelovými námitkami (tedy námitkami o spravedlivém uspořádání vztahů, vázanosti exekučního soudu právním názorem trestního soudu na existenci pohledávky stěžovatele, jednání vedlejšího účastníka v rozporu s dobrými mravy a použití analogie práva). IV. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření obecným soudům a vedlejšímu účastníkovi. S výjimkou obvodního soudu všechny požádal, aby se ve svém případném vyjádření zaměřili na otázku neurčitosti prohlášení o započtení [námitka a) v bodě 8]: a) Nejvyšší soud uvedl, že se touto otázkou zabýval a svůj závěr řádně odůvodnil. b) Městský soud shrnul průběh řízení a zopakoval důvody pro neurčitost započtení. c) Obvodní soud popsal průběh řízení a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. d) Vedlejší účastník uvedl, že napadená rozhodnutí odpovídají judikatuře o neurčitosti započtení, která je podle Nejvyššího soudu využitelná i za účinnosti současného občanského zákoníku (usnesení sp. zn. 23 Cdo 1593/2023). Stěžovatel přitom v dovolání nenavrhl tuto judikaturu překonat. Jazykový výklad jeho projevu nevede k závěru o určitosti započtení a není věcí soudů, aby jeho projev dotvářely. Obsahově totožnou ústavní stížnost stejného stěžovatele navíc Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesení sp. zn. IV. ÚS 79/25). Bylo by absurdní a nežádoucí, kdyby Ústavní soud nyní rozhodl opačně - a to tím spíš, že měl obě řízení spojit a že dlouhodobě kritizuje nejednotnost rozhodování obecných soudů. 10. Stěžovatel v replice setrval na své pozici a argumentaci. Nad její rámec uvedl mimo jiné to, že vydání opačného rozhodnutí v obdobných věcech může být považováno za krajně nežádoucí, ale není nemožné. Pokud soud svůj závěr řádně odůvodní a dodrží standardy spravedlivého procesu, není jeho opačné rozhodnutí samo o sobě protiústavní. V. Posouzení ústavní stížnosti 11. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá otázkou, zda za současné právní úpravy obstojí judikatura Nejvyššího soudu o započtení, podle které musí započítávající osoba při započtení více vzájemných pohledávek určit, které z nich mají započtením zaniknout. 12. Posouzení toho, zda je započtení určité, se odvíjí zejména od výkladu podústavního práva. Výklad podústavního práva, související judikatury a odborné literatury náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavní stížnosti jako soudní orgán ochrany ústavnosti a do výkladu podústavního práva může zasáhnout jen tehdy, když tento výklad poruší stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 13. Podle Ústavního soudu nastane taková situace například tehdy, když obecný soud pomine "změnu právní úpravy a vykládá ji bez zřetele na principiální změny oproti předchozí právní úpravě jako úpravu předchozí". Ústavní soud učinil tento závěr v situaci, kdy obecný soud nezohlednil určité ustanovení současného občanského zákoníku a namísto toho vycházel ze závěrů judikatury k dřívějšímu občanskému zákoníku. Ty přitom byly v daném případě kvůli změně pr