III.ÚS 798/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 798/15 ze dne 19. 7. 2016 N 129/82 SbNU 119 K povinnosti respektovat při výkladu smluv princip autonomie vůle smluvních stran   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 19. července 2016 sp. zn. III. ÚS 798/15 ve věci ústavní stížnosti COMMEMAX, spol. s r. o., se sídlem Hnězdenská 735/6, Praha 8, zastoupené JUDr. Robertem Matasem, advokátem, se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 2175/2014-510, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014 č. j. 62 Co 433/2013-452 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. března 2013 č. j. 25 C 34/2011-363 vydaným v řízení o určení neexistence věcného břemene, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a a) Společenství domu Olštýnská 607, Praha, se sídlem Olštýnská 607/1, Praha 8, a b) Mgr. Davida Lorence, obou zastoupených JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem, se sídlem Rybářská 4a, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení. I. Výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 2175/2014-510 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 2175/2014-510 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, a to z důvodu porušení jejího ústavního práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") bylo k žalobě vedlejších účastníků určeno, že neexistuje věcné břemeno spočívající v oprávnění stěžovatelky jako žalované užívat prostor střechy domu Olštýnská č. p. 607 v Praze 8, založené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 2. 1. 2002 uzavřenou mezi SOL, družstvem, (dále též jen "družstvo") jako povinným a stěžovatelkou jako oprávněnou (dále též jen "smlouva") (výrok I). Konkrétně obvodní soud určil, že "věcné břemeno spočívající v oprávnění žalovaného užívat celý prostor střechy domu Olštýnská č. p. 607 v Praze 8, k. ú. Troja, včetně společných částí domu či jejích částí umístěných pod střechou, v místnostech, na chodbách, schodištích domu a na fasádě, které jsou vhodné ve stavu tak, jak byly ke dni 2. 1. 2002 nebo po stavebních úpravách, k samostatnému užívání ze strany žalovaného spočívajícího v instalaci a provozování telekomunikačních zařízení, reklamních zařízení či jiných zařízení, anebo k jinému užívání, dále spočívající v oprávnění žalovaného dát prostory do pronájmu jako pronajímatel dalším osobám jako nájemcům, či zakládat ohledně prostor jiné smluvní vztahy jako vlastník a dále spočívající v oprávnění žalovaného provádět stavební úpravy prostor a v braní užitků z užívání prostor, jež mělo být založeno smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 2. 1. 2002 uzavřenou mezi SOL, družstvem, IČO 26 46 21 92 jako povinným a žalovaným jako oprávněným, neexistuje" (pozn. red.: citováno včetně pravopisných nepřesností). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna předmětné prostory vyklidit (výrok II) a zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení 43 480 Kč (výrok III). Obvodní soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná jednak podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též jen "o. z."), neboť není zřejmé, zda je věcné břemeno zřizováno za úplatu, a jednak podle § 39 o. z., neboť obchází zákon, a dále že věcné břemeno zaniklo ve smyslu článku VI věty druhé smlouvy, neboť stěžovatelka nesplnila svou povinnost plynoucí z článku II smlouvy, když nebylo prokázáno zaplacení dalšího členského vkladu ve prospěch družstva, který měl být úplatou za zřízení věcného břemene. 3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu ve výrocích I a II potvrzen, ve výroku III pak byl změněn tak, že náklady řízení každého z žalobců činí 41 600 Kč, jinak byl potvrzen a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit náklady odvolacího řízení každému z vedlejších účastníků ve výši 8 600 Kč. Městský soud rovněž shledal smlouvu neplatnou podle § 37 odst. 1 o. z., a to z důvodu, že ujednání o způsobu úhrady věcného břemene je neurčité a nesrozumitelné, a především neplatnou podle § 39 o. z., a to vzhledem k rozporu s ustanoveními obchodního zákoníku (dále též jen "obch. zák."), která upravují členský vklad (§ 223 a násl.). 4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku I (výrok I), a to s odůvodněním, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, ve zbývající části byl rozsudek městského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II). Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem městského soudu, že zmíněné ujednání je nesrozumitelné či neurčité, dospěl však k závěru, že úvaha tohoto soudu o neplatnosti smlouvy podle § 39 o. z. není "zjevně nepřiměřená", k čemuž doplnil, že zejména šlo o obcházení zákona [konkrétně ustanovení § 221 odst. 1, § 239 odst. 4 písm. c), § 224 odst. 2 obch. zák.]. 5. Na doplnění je možno uvést, že následně (a to na základě zpětvzetí žaloby) městský soud usnesením ze dne 10. 4. 2015 č. j. 62 Co 433/2013-534 rozsudek obvodního soudu ve výrocích II a III zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2016 č. j. 22 Cdo 3867/2015-562 jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) odmítl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že Nejvyšší soud rozdílně od soudů nižších stupňů "nadefinoval" důvod neplatnosti smlouvy, neboť jedno z ustanovení smlouvy, resp. jedno ustanovení smlouvy související, tj. smlouvy o dalším členském vkladu, obchází zákon, přičemž toto obcházení má spočívat v tom, že smluvená protihodnota za věcné břemeno měla být dle ujednání stran poskytnuta za "nestandardních podmínek, jejichž splnění je pro orgány družstva jen obtížně kontrolovatelné", a že úvaha odvolacího soudu o daném důvodu neplatnosti smlouvy není zjevně nepřiměřená. Stěžovatelka uznala, že dovolací soud správně postihl podstatu smluvního vztahu mezi ní a družstvem, když na rozdíl od soudů nižších stupňů neshledal neurčitost a nesrozumitelnost smlouvy, ovšem ústavněprávně očividně selhal, jestliže své rozhodnutí založil na argumentu, že "není-li zjevně nepřiměřená úvaha, že poskytnutí plnění je smluveno za nestandardní podmínky, jejíž splnění je pro orgány družstva jen obtížně kontrolovatelné, pak je související smlouva absolutně neplatná". Takové posouzení, založené na libovolném kritériu, navíc odůvodněné vágně a v rozporu s obsahem spisu, zasahuje do jejích ústavně zaručených práv, jak jsou uvedena výše. 7. Následně stěžovatelka shrnula podstatné aspekty případu, tedy že ona a společnost MADAL, s. r. o., (dále jen "MADAL") jako jediní členové založili družstvo, dne 13. 8. 2001 se na členské schůzi usnesli, že MADAL vnese do družstva nemovitosti a finanční prostředky a ona finanční prostředky ve výši 5 mil. Kč, neboť již na schůzi dne 29. 6. 2001 bylo konstatováno, že MADAL dostatečnými prostředky na celkovou rekonstrukci nemovitosti nedisponuje. Za tyto vklady bylo jako protihodnota členskou schůzí (tj. všemi členy) schváleno přidělení veškerých družstevních jednotek v domě společnosti MADAL a ve prospěch stěžovatelky zřízení věcného břemene. Smlouva o dalším vkladu předvídala, že ona své plnění (tj. členský vklad) poskytne přímo stavební firmě BUSSMARK-OLIVER, spol. s r. o., (dále jen "BUSSMARK"), která pro družstvo rekonstrukci prováděla. Zdůraznila, že v té době, konkrétně do srpna 2002, kdy došlo k rekonstrukci, přidělení bytových jednotek a zřízení věcného břemene, nešlo o bytový dům, nebyli v něm ani žádní nájemci. Družstvo mělo jen dva členy, kteří s těmito vztahy, autonomně smluvenými, souhl