III.ÚS 879/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 879/21 ze dne 31. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Kaštylové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 8. 2019, č.j. 31 C 188/2018-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č.j. 19 Co 15/2020-165, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2021, č.j. 30 Cdo 3406/2020-195, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy, které jí měly být způsobeny nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 47/2011 (dále jen "posuzované řízení"), které se týkalo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem (pozemky s domy s nájemními byty) a stěžovatelka v něm vystupovala jako jedna ze žalovaných. Nesprávný úřední postup shledávala v nepřiměřené délce posuzovaného řízení a v tom, že soud zaslal dne 22. 2. 2017 katastrálnímu úřadu rozsudek ze dne 5. 12. 2014, č.j. 39 C 47/2011-701, když však vlastnické právo k vypořádávaným nemovitostem bylo ve prospěch stěžovatelky zapsáno již v březnu 2015 a plomba vyznačená katastrálním úřadem po dobu více než jednoho měsíce poškodila její práva. Za takto způsobenou nemajetkovou újmu požadovala 700 000 Kč. Dále tvrdila, že v důsledku absence součinnosti ze strany bývalých spoluvlastníků a z důvodu průtahů v posuzovaném řízení jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku, když nemohla provést rozsáhlejší opravy nemovitostí a pronajmout je, čímž jí ušlo nájemné v celkové výši 7 268 901,60 Kč za období let 2012-2015. Požadovala také 140 000 Kč z titulu náhrady škody s tvrzením, že nemožnost pronajmout 14 bytových jednotek způsobila, že byly po dobu přesahující dva roky odpojeny od sítě elektrické energie, a tuto částku musí vynaložit na jejich opětovné připojení k síti. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") svým rozsudkem ze dne 1. 8. 2019, č.j. 31 C 188/2018-150, žalobu o zaplacení částky 8 108 901,60 Kč s příslušenstvím zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč. 3. Ohledně nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 700 000 Kč se obvodní soud zabýval nejprve námitkou promlčení. Jelikož se stěžovatelka domáhala nemajetkové újmy nejen za dlouhotrvající řízení, ale i proto, že v únoru 2017 byl katastrálnímu úřadu zaslán pravomocný rozsudek ze dne 5. 12. 2014, obvodní soud neodvíjel počátek promlčecí lhůty od 23. 1. 2017 [kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 70 Co 6/2016-840 (7 Co 7/2016), jímž bylo rozhodnuto pouze o doplnění protokolu o jednání před odvolacím soudem a kterým posuzované řízení skončilo], ale od vědomosti stěžovatelky o vzniku nemajetkové újmy způsobené vkladovým řízením, k jehož ukončení došlo dne 21. 3. 2017. Obvodní soud uzavřel, že i tehdy, pokud by se promlčecí lhůta odvíjela až od 19. 5. 2017 (datace dopisu právního zástupce stěžovatelky doručeného žalované dne 22. 5. 2017), dle § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), by se stavěla od 22. 5. 2017 do 22. 11. 2017 a skončila by dne 19. 5. 2018. Protože žaloba byla podána až dne 11. 9. 2018, shledal obvodní soud nároky z titulu nemajetkové újmy za promlčené dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (samotnými nároky se pro nadbytečnost nezabýval). K majetkové škodě pak obvodní soud uvedl, že je třeba splnění kumulativních podmínek, tedy existence nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem soudu a vznikem škody neměl za prokázanou - za hlavní příčinu označil skutečnost, že se spoluvlastníci nedokázali dohodnout na opravách, pronájmu a elektrické energii. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, a na usnesení ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2559/2015, a nárok jako nedůvodný zamítl. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č.j. 19 Co 15/2020-165, rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč. 5. Také městský soud poukázal na subjektivní promlčecí dobu šesti měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, a uzavřel, že stěžovatelka u žalované včas (dne 22. 5. 2017) uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkové újmy, žalobní návrh však podala až dne 11. 9. 2018. Za správné pak shledal také závěry obvodního soudu o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou majetkovou škodou a nesprávným úředním postupem soudu. Konstatoval, že obvodní soud vycházel z přiléhavých rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za příčinu toho, že stěžovatelka nedosáhla předpokládaného zisku z pronájmu nemovitostí (neboť s nimi nemohla nakládat dle vlastního uvážení od roku 2012, kdy byla podána žaloba, do ledna 2015, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a stala se jejich výlučnou vlastnicí) označil nedohodu podílových spoluvlastníků o správě nemovitostí, přičemž tento závěr vztáhl i k tvrzenému nároku na náhradu škody, když v důsledku neshod mezi podílovými spoluvlastníky došlo k odpojení elektřiny. Uzavřel proto, že nebyla prokázána jedna z kumulativních podmínek pro vyhovění nároku na náhradu škody a rozsudek obvodního soudu potvrdil. 6. Usnesením ze dne 6. 1. 2021, č.j. 30 Cdo 3406/2020-195, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl dovolání stěžovatelky. 7. V reakci na zpochybnění nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a ušlým nájmem Nejvyšší soud (shodně jako předtím obvodní soud a městský soud) odkázal na rozsudek ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, podle něhož "nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v průtazích v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti, není příčinou škody vzniklé účastníku daného řízení tím, že nemohl nemovitost užívat určitým způsobem a tak dosáhnout zisku." K argumentaci stěžovatelky Nejvyšší soud doplnil, že uvedené platí i v jejím případě, kdy spoluvlastníci vypořádávané nemovitosti o své vůli rezignovali na její náležitou správu a údržbu a nedosáhli jednoty ohledně možnosti pronajmutí volných bytových jednotek, přičemž neshledal důvod se od dříve přijatého závěru odchýlit. Městský soud se dle Nejvyššího soudu neodchýlil ani od řešení přijatého v usnesení ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3121/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 4164/19. Nejvyšší soud zde uvedl, že jestliže dovolatel odkazuje na znění § 647 o. z., podle něhož "v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží", pak tím ve skutečnosti konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, který závěr o existenci jakékoliv dohody o mimosoudním projednání nároku součástí svých skutkových zjištění neučinil. Srovnatelná námitka stěžovatelky proto dle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání založit nemohla, neboť šlo ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním, nikoli proti učiněnému právnímu posouzení. Nejvyšší soud dodal, že v citovaném rozhodnutí bylo uvedeno, že zákonem předjímané jednostranné předběžné uplatnění nároku ze strany poškozeného u ústředního orgánu státní správy nemůže být bez dalšího, samo o sobě, považováno za dohodu o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka. Na vysvětlenou pak doplnil, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 tohoto zákona po dobu šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Uvedené však neznamená možnost přestat sledovat běh promlčecí lhůty - žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť citovaný zákon stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011