III.ÚS 925/24 – Ústavní soud

III.ÚS 925/24 ze dne 27. 6. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové a soudců Jiřího Přibáně a Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2024, č. j. 9 To 14/2024-5472, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2024, sp. zn. 46 T 7/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel byl v dané věci již nepravomocně uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákoníku. 3. Podle soudu jsou nadále naplněny oba vazební důvody (od předchozího rozhodování nedošlo k žádné významné změně poměrů). Podmínky tzv. útěkové vazby jsou naplněny tím, že stěžovateli hrozí uložení přísného trestu odnětí svobody (nepravomocně mu byl uložen trest v trvání 8 let). Vzhledem ke způsobu páchání trestné činnosti a jejího zakrývání existuje podle soudu riziko, že na svobodě se stěžovatel bude velmi usilovně vyhýbat trestnímu stíhání. Stěžovatel má kontakty v zahraničí (spojené s trestnou činností) a jeho negativní zdravotní stav nevylučuje podstoupení léčby mimo Českou republiku. Zároveň má značné finanční prostředky. Nutnost trvání tzv. předstižné vazby je dána délkou a způsobem páchání trestné činnosti, jež byla významným zdrojem stěžovatelových příjmů. Z provedených důkazů vyplývá, že hlavní obžalovaní plánovali rozšíření nebo přesunutí výroby. Zároveň lze z těchto důkazů předpokládat, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit veškeré finanční prostředky. Řada dodavatelů a odběratelů nebyla dosud ztotožněna a nelze vyloučit, že v trestné činnosti pokračují, což by stěžovateli umožnilo se do ní zapojit. Účelu vazby nelze zároveň dosáhnout jiným opatřením. 4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Zároveň rozhodl, že se nepřijímá nabídka peněžité záruky. Vrchní soud rozhodoval ve vazebním zasedání, neboť městský soud jej v rozporu s trestním řádem nekonal. Tím vrchní soud zhojil tuto podstatnou vadu řízení a dal stěžovateli možnost vyjádřit se k podmínkám trvání vazby. Zároveň doplnil dokazování o výslech stěžovatelova nevlastního bratra, který byl za něj ochoten složit peněžitou záruku ve výši 1 700 000 Kč. Po vyhodnocení všech skutečností dospěl vrchní soud k závěru, že nadále trvá důvodné podezření ze spáchání popsané trestné činnosti stěžovatelem. Trvání tzv. útěkové vazby je odůvodněno výší hrozícího trestu. Hrozba je posílena nepravomocným odsouzením stěžovatele, jak uvádí rovněž judikatura Ústavního soudu. Evropský soud pro lidská práva nepovažuje omezení osobní svobody po nepravomocném odsouzení za vazbu. Stejně tak u stěžovatele trvá nutnost užití tzv. předstižné vazby. To je odůvodněno zejména způsobem a motivem páchání trestné činnosti spolu se skutečností, že řada dodavatelů a odběratelů nebyla dosud ztotožněna. S ohledem na uvedené okolnosti dospěl vrchní soud k závěru, že nahrazení vazby mírnějšími zajišťovacími instituty nepředstavuje dostatečnou záruku stěžovatelova řádného chování. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy při rozhodování o prodloužení vazby porušily princip ultima ratio. I přes nepravomocné odsouzení je stěžovatel nadále nevinným obžalovaným a má právo být slyšen k důvodům trvající vazby. Městský soud však bez ohledu na stěžovatelův návrh odmítl konat vazební zasedání. Tím mu bylo znemožněno vznést proti trvání vazby argumenty a především prezentovat svůj návrh vyšší peněžité záruky za jeho chování. Vrchní soud sice nařídil vazební zasedání, avšak sám nebyl příslušný k odmítnutí navrhované peněžité záruky. Ostatně vrchní soud na stěžovatelovu obsáhlou argumentaci konkrétně nereagoval a setrval nadále na nepodloženém závěru o stěžovatelově významném výnosu z trestné činnosti. Tuto domněnku stěžovatel důkazně vyvrátil. Stěžovatel soudům navrhl složení výrazně zvýšené záruky z prostředků osoby blízké, což významně posiluje její morální působení. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl z trestné činnosti jakýkoliv hmotný prospěch, naopak utrpěl ekonomickou ztrátu. Ostatně výnos z trestné činnosti nebyl prokázán u žádného z údajných pachatelů. Zkrácenou daň navíc nelze považovat za výnos z prodeje. Prodej výrobků nebyl prokázán, ostatně je ani v zemích Evropské unie prodat nelze. Vzhledem k tomu, že velká část ze zajištěných peněžních prostředků již byla vrácena osobám, které je stěžovateli v minulosti prokazatelně půjčily, vychází závěry soudu z již vyvráceného předpokladu stěžovatelovy majetnosti. Odůvodnění nutnosti trvání tzv. předstižné vazby je absurdní. Riziko opakování trestné činnosti je vyloučeno pořizovací hodnotou zařízení k výrobě tabákových produktů. Stížnostní soud porušil stěžovatelova práva tím, že pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. V dané věci již dvakrát zasahoval svými nálezy Ústavní soud, avšak soudy nápravu porušení práv stěžovatele nesjednaly. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení 6. Soudkyně zpravodajka postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení. 7. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelovu argumentaci považuje za zjevně neopodstatněnou. Všechny své podrobné úvahy proti námitkám stěžovatele uvedl v napadeném rozhodnutí. 8. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při hlavním líčení stěžovatel nevyužil nabídnuté možnosti vyjádřit se k důvodům vazby. Vzhledem k tomu, že vazební zasedání vrchní soud provedl, nemohla být stěžovatelova práva porušena. Se všemi ostatními námitkami se vypořádalo napadené rozhodnutí. 9. Vrchní státní zastupitelství v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřily a konkludentně se tak postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdaly (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). 10. Vyjádření ostatních účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice, které však stěžovatel nevyužil. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 13. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury týkající se rozsahu přezkumu vznesených námitek proti vazebním rozhodnutím. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2682/16, usnesení ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1816/13, nebo usnesení ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3165/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným (viz např. usnesení ze dne 16. 4. 2019