III.ÚS 957/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 957/15 ze dne 15. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Jaroslavy Železné, zastoupené JUDr. Janem Hostinským, LL. M., advokátem, Kostelní zmola 9, Brno, proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 8. 2010, č. j. 17850/2010/VZV, rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 29. 4. 2011, č. j 65658/2010-13/PRO, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8 Ad 17/2011-94-102 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 7 As 245/2014 - 44 spojené s návrhem na zrušení § 96 odst. 7 zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů, v části vymezené slovy "do 2 let" a návrhem na zrušení vyhlášky ministra zdravotnictví č. 393/2004 Sb., kterou se zrušuje vyhláška č. 77/1981 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Řízení před správními orgány a správními soudy Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu v oboru odborný pracovník v laboratorních metodách a v přípravě léčivých přípravků podle zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o nelékařských zdravotnických povoláních"). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který byl zamítnut ústavní stížností napadeným rozhodnutím ministra zdravotnictví. Správní žalobu stěžovatelky zamítl Městský soud v Praze nejprve rozsudkem č. j. 8 Ad 17/2011-65-70 ze dne 27. 5. 2014. Na základě kasační stížnosti stěžovatelky však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2014 č. j. 7 As 121/2014 - 38 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze po opětovném projednání věci v intencích právního názoru Nejvyššího správního soudu správní žalobu opět zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Kasační stížnost stěžovatelky proti novému rozhodnutí správního soudu pak byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu, taktéž ústavní stížností napadeným, zamítnuta. Správní orgány i správní soudy vyšly ze závěru, že stěžovatelka nesplňovala podmínky zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, který vyžaduje, aby žadatel o osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu v oboru odborný pracovník v laboratorních metodách a v přípravě léčivých přípravků splnil kumulativně dvě podmínky, a to absolvování odborného studia a zároveň specializačního studia. Stěžovatelka sice absolvovala specializační studium v oboru Vyšetřovací metody v lékařské mikrobiologii, ovšem nesplňovala základní podmínku odborné způsobilosti tzv. jiného odborného pracovníka podle § 43 odst. 2 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních. Stěžovatelka absolvovala magisterské studium ve studijním programu Tělesná výchova a sport ve studijním oboru Rekreologie na Univerzitě Palackého v Olomouci, absolvovala tedy obor, který nelze pod žádný z oborů uvedených § 43 odst. 2 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních podle výkladu správních orgánů i soudů podřadit. Soudy taktéž neakceptovaly stěžovatelkou požadovaný výklad, aby na ni byla aplikována pravidla upravená v dřívějších právních předpisech, konkrétně ve vyhlášce č. 77/1981 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví (dále jen "vyhláška č. 77/1981 Sb."), za použití přechodných ustanovení § 96 odst. 2 a 4 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních. Správní soudy dovodily, že výše citovanou vyhlášku č. 77/1981 Sb. (zakotvující mírnější požadavky) nelze použít, jelikož v rozhodné době již nebyla účinná (byla zrušena). Zároveň nebylo možno na případ stěžovatelky aplikovat ani přechodná ustanovení zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, neboť stěžovatelka byla do specializačního vzdělávání zařazena až po nabytí účinnosti zákona o nelékařských zdravotnických povoláních. II. Tvrzení stěžovatelky Stěžovatelka tvrdí, že v záhlaví označenými rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na zachování důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, na ochranu jména, jakož i právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Stěžovatelka dále zmiňuje neporušitelnost přirozených práv člověka, která mohou být omezena jen na základě zákona tak, že musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, povinnost šetřit podstatu a smysl práv při jejich omezování i zákaz zneužívání omezení. Stěžovatelka rekapituluje řízení před správními orgány i obecnými soudy, zásah do svých práv spatřuje v tom, že na ni byla aplikována přísnější právní úprava založená zákonem o nelékařských zdravotnických povoláních, podle níž nesplňuje podmínku magisterského vysokoškolského vzdělání v zákonem vymezených oborech. Dovozuje, že na ni měla být výkladem přechodných ustanovení § 96 odst. 2 a 4 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních aplikována právní úprava dosavadní obsažená ve vyhlášce č. 77/1981 Sb., přičemž zároveň navrhuje zrušit vyhlášku č. 393/2004 Sb., jejímž jediným bodem je derogace vyhlášky č. 77/1981 Sb. Zároveň stěžovatelka tvrdí, že oba správní orgány, které v její věci rozhodovaly, opomenuly smysl a účel přechodných ustanovení zákona a dopustily se přímé diskriminace stěžovatelky "ve vztahu k osobám obdobným", když stovky pracovníků ve zdravotnictví se stejným a nižším vzděláním, kteří ukončili speciální průpravu do nabytí účinnosti zákona (popř. do dvou let poté), osvědčení o způsobilosti k výkonu povolání bez odborného dohledu, získali. Stěžovatelka dále odkazuje na čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a tvrdí, že omezit ji v jejím právu na využití vzdělání získaného v souladu se starou právní úpravou může pouze zákon, a nikoliv vyhláška č. 393/2004 Sb. Své nároky stěžovatelka opírá též o legitimní očekávání založené rozhodnutím ministerstva zdravotnictví ze dne 28. 12. 2005, které bylo oznámeno stěžovatelce dopisem ze dne 4. 1. 2006, o jejím zařazení do specializačního vzdělávání JOP, zn. JOP - 487/2005, VZV - PI- 45666/2005. Z uvedeného postupu stěžovatelka dovozuje právo na přístup k povolání, jehož je specializační vzdělávání jednou z podmínek. Takto nabyté právo si dle stěžovatelky zasluhuje ochrany před novým právem (novou právní úpravu), neboť není možné ze zákona o nelékařských povoláních dovodit zájem na jeho radikálním provedení, který by byl natolik naléhavý, že by nebylo možné udržet dosavadní pozice ani pro ty pracovníky ve zdravotnictví, kteří získali způsobilost k výkonu nelékařských zdravotnických povolání podle staré právní úpravy. Vedle výše uvedeného návrhu na zrušení citované vyhlášky č. 393/2004 Sb. navrhuje stěžovatelka zrušit též slova "do 2 let" v přechodném ustanovení § 96 odst. 7 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních ("fyzickým osobám, které požádají o vydání osvědčení do 2 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona a které prokáží odbornou způsobilost k výkonu povolání zdravotnického pracovníka, bezúhonnost a zdravotní způsobilost, bude vydáno osvědčení na období ...."). Stěžovatelka tvrdí, že dané ustanovení je "v rozporu se smyslem a ostatními ustanoveními § 96 téhož zákona, neboť ponechání uvedeného sousloví by bránilo úplnému uplatnění práva navrhovatelky z důvodu uplynutí doby v daném sousloví uvedené v případě, že Ústavní soud vyhoví této ústavní stížnosti a zruší rozhodnutí ministerstva zdravotnictví". III. Posouzení Ústavním soudem Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádrem sporu je otázka, podle jaké právní úpravy měla být žádost stěžovatelky o vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu posouzena, jakož i to, zda aplikace nové právní úpravy na stěžovatelku nepředstavuje diskriminační zacházení. Je nepochybné, že přijetím zákona o nelékařských zdravotnických povoláních s účinností od 1. 4. 2006 došlo ke zpřísnění podmínek pro výkon těchto povolání. V návaznosti na to byla vyhláškou ministra zdravotnictví č. 393/2004 Sb. zrušena vyhláška č. 77/1981 Sb. zakotvující podmínky pro výkon uvedených povolání podle dosavadní právní úpravy. Z hlediska argumentu diskriminace jde tak o rozlišení mezi těmi, kteří spadají pod režim starší (mírnější) právní úpravy a těmi, na které již byla aplikována právní úprava nová (pří