III.ÚS 960/13

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. března 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatel brojil proti rozhodnutím označených soudů a tvrdil, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel uvedl přesvědčení, že soudy v řízení, ve kterém je účastníkem, nerespektují ani nejzákladnější ustanovení tr. řádu (nebyl řádně zjištěn skutkový stav, důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu atd.). Stěžovatel tvrdil, že svým postupem obecné soudy jednaly v rozporu se zákonem, nerespektovaly ustanovení o presumpci neviny, porušily zásadu in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. řádu, čl. 40 odst. 2 Listiny) a nespravedlivě odsoudily stěžovatele na základě pouhého podezření.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že tomu tak není, že ústavní stížnost je v dané věci opožděná.

Z obsahu připojených rozhodnutí a doručenek (č. l. 12) vyplývá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2012 (6 Tdo 1071/2012-41) bylo stěžovateli osobně doručeno 23. října 2012. Obhájce stěžovatele Mgr. Robert Pastorčák stejné rozhodnutí převzal datovou zprávou dne 24. října 2012. Ústavní stížnost, k jejímuž podání došlo až 18. března 2013, byla podána zjevně po uplynutí lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Na posouzení včasnosti nemůže mít vliv to, že stěžovateli bylo dne 22. února 2013 doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, odbor mimořádných prostředků č. j. NZZ 34/2013-18 o přijetí a postoupení podnětu Ministerstvu spravedlnosti. Je zřejmé, že se nejedná o poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli poskytuje, a zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a takto podaná ústavní stížnost je opožděná.

Jestliže tedy stěžovatel ústavní stížnost podal ve lhůtě delší, než stanoví zákon, založil tímto pro její meritorní posouzení procesní překážku, kterou nelze překonat.

Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele jako návrh podaný opožděně mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].