Ústavní soud III.ÚS 990/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo její porušeno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka se v řízení dle části páté o. s. ř. domáhala nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra (nález Finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/1686/2021-29 ze dne 30. 4. 2022 ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU/1686/2021-36 ze dne 20. 6. 2022), který rozhodoval spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem ze spotřebitelské smlouvy. Stěžovatelka se domáhala určení, že konkrétní smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi ní a vedlejším účastníkem jsou platné, a že návrh vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení stěžovatelky ve výši 3 652 Kč se zamítá.

Řízení bylo Okresním soudem v Berouně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 17. 10. 2023, č. j. 13 C 130/2022-123, zastaveno pro zpětvzetí žaloby stěžovatelkou. Okresní soud stěžovatelce přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 11 200 Kč a rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatelka (žalobkyně) vzala žalobu zpět v důsledku jednání vedlejšího účastníka (žalovaného), jenž vzal zpět návrh na řízení před Finančním arbitrem, čímž částečně odpadl předmět řízení. Z procesního hlediska vedlejší účastník (žalovaný) zavinil z větší části zastavení řízení.

K odvolání vedlejšího účastníka změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvého stupně i soudem odvolacím. Soud přisvědčil argumentu vedlejšího účastníka, že důvodem jeho zpětvzetí návrhu podaného Finančnímu arbitrovi bylo chování samotné stěžovatelky, tj. splnění povinnosti jí uložené rozhodnutím Finančního arbitra.

Stěžovatelka tvrzené porušení ústavních práv odůvodňuje překvapivostí rozhodnutí krajského soudu. Uvádí, že rozhodnutí krajského soudu nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat.

Napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně na chybném výkladu § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný (vedlejší účastník) zpětvzetím návrhu řízení před Finančním arbitrem způsobil, že odpadl předmět řízení před civilním soudem, zastavení řízení tedy zavinil.

Dospěl-li krajský soud ke zcela jinému právnímu názoru než okresní soud, měl usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že tak neučinil a rozhodl sám bez ústního jednání, zbavil stěžovatelku možnosti se bránit.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V nyní posuzované věci jde o spor o náklady řízení. Ústavní soud konstantně uvádí, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 777/12). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení.

Napadené rozhodnutí se týká peněžitého plnění v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to bez dalšího důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (podrobně viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13). Je především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila a případně doložila, proč věc přes bagatelní výši částky vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1161/14 či usnesení ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1250/21). To však stěžovatelka nečiní.

Ani Ústavní soud neshledává v procesním postupu soudů takové mimořádné okolnosti, které by mohly svědčit o potřebě kasačního zásahu Ústavního soudu.

Postup krajského soudu nebyl překvapivý, neboť otázku procesního zavinění při určení náhrady nákladů řízení učinil spornou přímo v odvolání vedlejší účastník řízení. Bylo tak zřejmé, že krajský soud bude o této otázce v odvolacím řízení rozhodovat. Zároveň o ní bylo možno rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu. V posuzované věci tedy nejde o rozhodnutí, které by "nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat".

Krajský soud své závěry o procesním zavinění dostatečně odůvodnil. Nález Finančního arbitra uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 3 652 Kč. Stěžovatelka tuto povinnost sice splnila, ale až po podání žaloby podle části páté o. s. ř., tj. v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Z tohoto důvodu vzal vedlejší účastník (se souhlasem stěžovatelky) návrh na zahájení řízení před Finančním arbitrem zpět v rozsahu shora uvedené částky, čímž odpadl též předmět řízení podle části páté o. s. ř. Za daných okolností je závěr soudu o tom, že zastavení řízení zavinila stěžovatelka, plně akceptovatelný.

Ústavní soud uzavírá, že po vyhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, nepřisvědčil námitkám, podle nichž došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.