Ústavní soud IV.ÚS 1081/25

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že správní soudy porušily velkou řadu jeho ústavně zaručených práv.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozsudků plyne následující. Stěžovatel požádal Ministerstvo kultury o registraci církve. Ministerstvo žádost zamítlo, neboť stěžovatel nesplňuje definiční znaky církve či náboženské společnosti podle zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. Pravým účelem stěžovatele je maskovat své politické snahy, vyzývat k porušování právních předpisů a šířit nenávist. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který ministr kultury zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí správní žalobu, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Ministerstvo podle městského soudu správně dovodilo, že stěžovatel nesplňuje definiční znaky církve či náboženské společnosti. Ministerstvo podrobně odůvodnilo, proč žádost zamítlo a městský soud se ztotožnil i s hodnocením pravého účelu stěžovatele. Otázka, zda stěžovatel vyzývá k porušování právních předpisů, je vzhledem k uvedenému již nepodstatná, a proto se k ní městský soud nevyjádřil. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. V podstatě se ztotožnil s hodnocením městského soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve rekapituluje procesní děj. Uvádí, že správní soudy sice postupovaly v souladu se zákonem, nevyložily jej ale podle jeho smyslu a účelu, neboť jejich definice církve je příliš restriktivní. Nesouhlasí s definicí církve podle českého právního řádu. Poté na několika desítkách stran uvádí definice církve podle Stanford Encyclopedia of Philosophy, anglické Wikipedie a nástroje umělé inteligence Deepseek. Tyto definice stěžovatel naplňuje. Poté rekapituluje svou víru.

Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Zmocněncem a členem stěžovatele je advokát, proto nemusí být zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) a usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 467/21 (U 7/105 SbNU 453), bod 8]. Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Ústavní soud shledal postup správních soudů v souladu s ústavními požadavky. Stěžovatel jen opakuje argumentaci, kterou již uváděl před správními soudy. Správní soudy se v napadených rozsudcích s těmito argumenty velice detailně a s odkazy na judikaturu a odbornou literaturu vypořádaly. Uvedly, proč stěžovatel kritéria církve či náboženské společnosti nesplňuje a uvedly, v čem se tato věc liší od ostatních již registrovaných netradičních církví či náboženských společností (body 27 až 70 rozsudku městského soudu a body 13 až 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Není třeba, aby Ústavní soud tyto závěry opakoval či ještě dále rozvíjel.

Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].