IV.ÚS 1106/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1106/25 ze dne 30. 4. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou, sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2025 č. j. 9 To 33/2025-670 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. ledna 2025 č. j. 3 T 77/2019-655, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 8 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel podle § 86 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, vykoná souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 6. 2019 č. j. 3 T 77/2019-368. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. V odůvodnění okresní soud, po rekapitulaci skutkových zjištění, uvedl, že neshledal žádný důvod, aby stěžovateli (jako odsouzenému) výjimečně prodloužil zkušební dobu či použil jiné výjimečné opatření, neboť stěžovatel se ve zkušební době dopustil úmyslné protiprávní činnosti, a to navíc stejného charakteru, za kterou mu byl souhrnný trest uložen (v této souvislosti okresní soud výslovně zmínil přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Za takové situace proto podle okresního soudu nepřichází v úvahu rozhodnutí o osvědčení se stěžovatele ve zkušební době. Navíc nelze stěžovateli zkušební dobu ani prodloužit, neboť mu již byla uložena nejdelší možná zkušební doba. 3. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soudu v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že stěžovatel, ač si byl vědom jemu uloženého trestu, se dopustil další trestné činnosti (přeměněný trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen za přečin ohrožení výchovy dítěte, za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a dále za zločin týrání osoby žijící ve společné domácnosti). Dále krajský soud poznamenal, že stěžovateli uložený dohled Probační mediační služby minimálně v polovině zkušební doby neplnil svůj účel. Kromě opakované trestné činnosti se dále stěžovatel ve zkušební době dopouštěl i přestupkového jednání. Byť mohl okresní soud rozhodnout o tom, že stěžovatel má vykonat původně uložený trest odnětí svobody již dříve, neboť bylo zjevné, že ve zkušební době nežije řádný život, nic to podle krajského soudu nemění na tom, že stěžovatel byl v mezidobí ve zkušební době odsouzen celkem čtyřikrát a skutečnost, že se protiprávního jednání většinově dopouštěl v první polovině zkušební doby nelze upřednostňovat nad tím, že stěžovatel zkrátka ve zkušební době nežil řádným životem. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel připouští, že na začátku zkušební doby skutečně neplnil podmínky stanovené mu soudem, a to v mnoha ohledech. Na druhou stranu velkou část zkušební doby vedl bezúhonný život. Nakonec i ze zpráv Probační a mediační služby za poslední období plyne, že u stěžovatele nastala pozitivní změna, že hradí výživné, je zaměstnán, nemá dluhy a nepožívá návykové látky ani alkohol. Byť stěžovatel připouští, že se nechoval vždy správně, nepovažuje rozhodnutí obecných soudů za spravedlivá, neboť bylo zcela upozaděno vše, co v posledních čtyřech až pěti letech vykonal dobrého. Kdyby okresní soud napadené usnesení vydal již například v lednu roku 2021, kdy stěžovatel skutečně neplnil jemu stanovené podmínky, mohl by stěžovatel mnohem dříve žádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, což konkrétně znamená, že okresní soud svým liknavým jednáním stěžovateli prodloužil pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody nejméně o sedm a půl měsíce. Přitom stěžovatel se žádného závažného protiprávního jednání v posledních několika letech nedopustil, čili pokud soud rozhodl o tom, že stěžovatel má vykonat původně uložený trest odnětí svobody, měl tak učinit mnohem dříve, neboť stěžovatel uložené podmínky podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody na začátku zkušební doby neplnil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Protože řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, nelze se domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. 7. K námitkám stěžovatele proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody Ústavní soud poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba uplatnit i při rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody, přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo [srov. usnesení ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. 8. Ustanovení § 86 odst. 1 trestního zákoníku výslovně označuje ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti za situace, kdy odsouzený zavdá příčinu k nařízení výkonu trestu, za výjimečné. Proto je v takových případech pravidlem, že soud výkon trestu nařídí. Z konstrukce obecné pravidlo - výjimka vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Výjimečný postup podle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi věci a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu. Z tohoto normativního řešení se nedá dovodit povinnost soudu uvedenou možnost využít a výkon nenařídit, ačkoli odsouzený svým chováním k tomuto postupu zavdal příčinu. 9. K zodpovězení otázky, zda takovou relevantní příčinu zavdal, jsou rozhodující skutečnosti spadající do celé zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, dodržoval-li právní předpisy, plnil-li své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval-li svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval-li občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl-li se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Zál