IV.ÚS 1162/21

Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a požaduje jeho zrušení s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 Listiny.

Z ústavní stížnosti a její příloh se podává, že ve věci o vypořádání společného jmění manželů (tj. stěžovatelky a vedlejšího účastníka) vedené u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 20 C 372/2016 okresní soud rozsudkem (pozn. v pořadí třetím) ze dne 6. 2. 2020 č. j. 20 C 372/2016-232 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádací podíl specifikovanou částku, ve zbytku žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání vedlejší účastník, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným a rozsudkem ze dne 2. 6. 2020 č. j. 20 Co 62/2020-261 potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Rozsudek krajského soudu napadl vedlejší účastník dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud, shledav dovolání přípustným a důvodným, napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu i rozsudek okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje procesní a obsahové podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Jde tedy o ústavní stížnost nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - Nejvyšší soud zrušil předcházející rozsudky obecných soudů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Ústavní soud připomíná, že při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky je vázán pravidly řízení podle zákona o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokračuje-li řízení ve věci samé dále. V řízení, v němž stěžovatelka vystupuje v pozici žalobkyně, Nejvyšší soud vrátil věc okresnímu soudu podle § 243e odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu; řízení tak pokračuje a stěžovatelka má k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé rozhodnutí.

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.