IV.ÚS 1177/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1177/25 ze dne 10. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace BD Jiráskova 8 Brno, bytové družstvo, sídlem Jiráskova 216/8, Brno, zastoupeného Mgr. Markem Matulou, advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. února 2025 č. j. 5 As 43/2024-41 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2024 č. j. 6 A 117/2023-60, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 2 odst. 1 zákona Česká národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 5. 5. 2022 č. j. MK 23514/2022 OPP prohlásil podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen "zákon o státní památkové péči"), budovu "neorenesanční nájemní dům Jiráskova 216/8, k. ú. Veveří, město Brno, okres Brno-město, Jihomoravský kraj", za kulturní památku. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka rozklad, který ministr kultury rozhodnutím ze dne 18. 7. 2023 č. j. MK 5844/2023 OLP zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. 3. Rozhodnutí ministra kultury napadla stěžovatelka u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobou, v níž namítala nedostatečné vypořádání jejích námitek z rozkladu ministrem, jakož i vadné provedení testu proporcionality, protože do ochrany byl zahrnut celý dům i pozemek, tato část města je chráněna jako památková zóna, která byla vyhlášena v průběhu správního řízení, tvrdila, že nebylo provedeno porovnání domu s jinými nemovitostmi, a to jak na ulici Jiráskova, tak i jinde v Brně a také, že nebyly vůbec naplněny požadavky zákona o státní památkové péči pro prohlášení domu za kulturní památku. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Podle městského soudu se ministr kultury v rozhodnutí o rozkladu dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, v rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, proč dům představuje památkovou hodnotu svým vzhledem i působením v nejbližším okolí a celé ulici. Posouzení památkové hodnoty ostatních jednotlivých domů v této ulici nebylo podle městského soudu nutné k naplnění dispozice právní normy § 2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči, protože bylo dostatečně vysvětleno, proč tento dům v ulici představuje památkovou hodnotu; nešlo tak o žádnou libovůli v rozhodování, ale o konkrétně zdůvodněný závěr. Podle zjištění městského soudu bylo v odůvodnění rozhodnutí dostatečně posouzeno s ohledem na všechny okolnosti, proč bylo prohlášení domu za kulturní památku namístě, tedy že jde o věc natolik výjimečnou s ohledem na ostatní domy v této ulici či městské části z hlediska jejího památkového významu, že samotná obecná památková ochrana města Brna by nebyla dostatečná. Pokud jde o prohlášení za kulturní památku domu i s pozemkem, tak městský soud uvedl, že v dnešním pojetí občanského zákoníku je nemovitá věc chápána jako pozemek se stavbou, proporcionalita byla posouzena, jelikož odůvodnění vycházelo z toho, že s ohledem na charakter stavby a její umístění byla památková ochrana nutná i pro pozemek, přičemž pozemek přesahuje půdorys stavby pouze nepatrně. Dále městský soud uvedl, že byla zohledněna skutečnost, že v době prvostupňového rozhodnutí nebyla ještě vyhlášena památková zóna a stěžovatelka tuto námitku v rozkladu, ani v jiném právním úkonu po jejím vyhlášení neuplatnila. Proto nemohla být důvodná námitka, že by ministr kultury tuto okolnost ignoroval, jestliže ji nezohlednil při vypořádání rozkladových námitek. K námitce, že stav domu resp. fasády se v průběhu řízení změnil provedením stavebních úprav, městský soud uvedl, že z předmětu památkové ochrany neplyne, že by odstraněním některých prvků z fasády nebyl stav nevratný či neodstranitelný. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítala nepřezkoumatelnost rozsudku, protože městský soud neprovedl věcný přezkum rozhodnutí ministra, a že jí nebylo umožněno vyjádřit se k vyjádření ministra k žalobě, že požádala o prodloužení lhůty k sepsání repliky, na což městský soud nereagoval a následně vydal meritorní rozhodnutí. Nezákonnost rozhodnutí městského soudu spatřovala stěžovatelka v tom, že nebyla dostatečně posouzena otázka, zda byla naplněna podmínka pro přiznání památkové ochrany, přičemž po celou dobu řízení konstantně tvrdí, že měl být dům porovnán s dalšími domy na stejné ulici nebo s jinými soudobými domy v městě Brně. Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění konstatoval, že v rozsudku městského soudu obsažená argumentace tvoří koherentní celek, z něhož je zřejmé, jaké úvahy vedly soud k vysloveným závěrům a jakým způsobem se vypořádal s žalobními námitkami. Při nutnosti poskytnout památkovou ochranu dotčené nemovitosti oba správní orgány vyšly z dostatečných podkladů a při posouzení disponovaly i dostatečnou odbornou kapacitou. Test proporcionality považoval Nejvyšší správní soud za splněný, protože prohlášením stavby za kulturní památku je možné dosáhnout ochrany kulturního dědictví na území města Brna (cíle) a tohoto cíle není možné dosáhnout jinými prostředky, neboť vyhlášení městské památkové zóny Brno je nedostatečné pro ochranu významných kulturních hodnot spojených s touto stavbou. I zásah do vlastnických práv stěžovatelky považoval Nejvyšší správní soud za přiměřený, jelikož jí (jako vlastníkovi) je umožněno se stavbou nakládat. Jako nedůvodnou s náležitým odůvodněním označil i opakovanou námitku o délce řízení a nemožnosti podat repliku k vyjádření ministra k žalobě. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka napadá objektivitu hmotněprávního posouzení naplnění zákonných znaků pro prohlášení kulturní památky správním orgánem, resp. faktickou neexistenci možnosti domáhat se věcného přezkumu ve věci památkové ochrany u nezávislého orgánu. Podle ní to ústí v paradoxní situaci, kdy správní orgán může za kulturní památku prohlásit cokoli, je-li schopen své rozhodnutí odůvodnit pro účely soudního řízení dostatečně prozaicky, bez ohledu na to, zdali by odůvodnění obstálo proti odbornému a nezávislému přezkumu. 6. Obecné soudy se staví do pozice, v níž fakticky považují správní uvážení ve věci prohlášení kulturní památky podle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči za správní uvážení absolutně volné a zásadně odmítají věcný přezkum odborné otázky. Stěžovatelka věří, že v obdobných případech by měly soudy využít například nezávislého znaleckého zkoumání, jinak odmítnutím věcného přezkumu soudy a priori rozhodují o památkové hodnotě samy, kdy činí právní závěr o dostatečné odbornosti správního uvážení, ačkoli správnost samotného obsahu nemohou posoudit. Jako jeden z korektivů, z nichž by měl soud při rozhodování, zdali přistoupí k věcnému přezkumu vycházet, nejsou-li schopny posoudit jeho odbornost, je zajisté "významnost" památky, která je i jedním ze zákonných znaků pro její prohlášení. 7. Stěžovatelka má dále za to, že její námitky ohledně památkové hodnoty nemovitosti vedly k tomu, že správní orgán postupně měnil a mírnil svoji argumentaci týkající se památkové hodnoty, což by mělo být dalším důvodem pro zvýšení míry nejistoty a tedy pro věcný přezkum. Podle ní jasně plyne, že pro obecné soudy je důležitější formálnost procesního postupu správního orgánu, nemohou-li z odborného hlediska posoudit tvrzení o památkových hodnotách ve správním rozhodnutí. Kasační soud naopak nemá problém označit argumentaci stěžovatele za laickou, aniž by podrobil jeho názor věcnému přezkumu. 8. V části II. ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči, který je podle ní protiústavní (sc. neústavní). V textu konkrétní argumenty na podporu tvrzené neústavnosti neformulovala, návrh odůvodnila toliko pro případ, že by Ústavní soud zaujal opačný názor při výkladu současné právní úpravy (část III., poslední odstavec a část IV., bod 8. ústavní stížnosti). III. Proc