Ústavní soud IV.ÚS 1318/25

Ústavní soud obdržel dne 5. 5. 2025 ústavní stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí. Dále stěžovatel uvedl, že podává ústavní stížnost proti § 10 odst. 3 písm. a) zákona o státním zastupitelství a že mu bylo znemožněno se ucházet o funkci vrchního státního zástupce v Praze.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelovo podání trpí vadami. Podle uvedeného ustanovení je mimo jiné třeba pravdivě vylíčit rozhodující skutečnosti, popř. označit důkazy, jichž se stěžovatel dovolává, tedy předestřít konkrétní argumentaci, v čem stěžovatel spatřuje zásah do ústavně zaručených práv či svobod a uvést, co návrhem stěžovatel sleduje. Podání nesplňuje obsahové náležitosti podle § 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatel neuvádí, čeho se domáhá, jaká jeho ústavní práva byla porušena a co konkrétně navrhuje.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, se vůči stěžovateli vyvozují nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se totéž poučení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha předchozích případech. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a přehnaně formalistický.

Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel se na něj opakovaně obrací s vadnými ústavními stížnostmi. Na nedostatky byl stěžovatel opakovaně náležitě upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem pro odmítnutí návrhu. Stěžovatel byl poučen o těchto náležitostech ústavní stížnosti např. v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1810/18, III. ÚS 532/20 či IV. ÚS 3497/20.

Soudkyně zpravodajka proto za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítla, stejně jako v mnoha dalších věcech stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2714/23 ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2183/23 ze dne 22. 8. 2023; usnesení sp. zn. I. ÚS 98/23 ze dne 18. 1. 2023; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3507/22 ze dne 6. 1. 2023; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3288/22 ze dne 5. 12. 2022; usnesení sp. zn. II. ÚS 3099/22 ze dne 22. 11. 2022; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3180/21 ze dne 8. 12. 2021; usnesení sp. zn. I. ÚS 3000/21 ze dne 6. 12. 2021 a mnoho dalších).