IV.ÚS 1360/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1360/25 ze dne 2. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ŠKO-ENERGO, s.r.o., sídlem tř. Václava Klementa 869, Mladá Boleslav, zastoupené Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem, sídlem Štěpánská 540/7, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2025 č. j. 33 Cdo 2190/2024-378, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2024 č. j. 103 Co 30/2023-324, rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. června 2023 č. j. 7 C 519/2022-220, výroku II rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 25. října 2022 č. j. 08690-68/2018-ERU a výroku II rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 4. října 2021 č. j. 08690-52/2018-ERU, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovné postavení podle čl. 1 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelka se v řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu domáhala nahrazení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí správního orgánu [Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ")], jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 5 965 339,95 Kč s příslušenstvím. Uvedenou částku vyúčtovala vedlejší účastnice (provozovatelka distribuční soustavy) stěžovatelce (výrobkyni elektrické energie) za období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 jako cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny (dále též jen "úhrada nákladů na POZE") podle § 28 odst. 4 písm. b) zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 310/2013 Sb., účinného od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o POZE"). 3. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem, z něhož vyplynulo, že stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely dne 31. 8. 2006 smlouvu o připojení výrobny stěžovatelky označené jako "teplárna Mladá Boleslav" (dále jen "výrobna") k distribuční soustavě vedlejší účastnice, přičemž výrobna byla k distribuční soustavě fakticky připojena. Stěžovatelka v rozhodném období vyrobila 10 232,144 MWh elektřiny, které sloužily k vlastní spotřebě. Při sazbě 583 Kč/MWh určené cenovým rozhodnutím ERÚ č. 5/2012 odpovídala tomuto množství žalovaná částka (ve fakturách označená jako "cena za podporu výkupů elektřiny z POZE"). Krajský soud dovodil, že povinnost stěžovatelky platit cenu na úhradu nákladů na POZE z výrobny za množství elektřiny jí spotřebované bez použití přenosové nebo distribuční soustavy vyplývá přímo z § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE a ve své podstatě jde o peněžní platbu sloužící jako jeden ze zdrojů finančních prostředků určených na financování podpory elektřiny a provozní podpory tepla. Oprávnění vedlejší účastnice účtovat cenu na úhradu nákladů na POZE vzniklo již samotným připojením stěžovatelky k regionální distribuční soustavě. I přes označení "cena na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny" nešlo o protiplnění za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, ale o legislativní konstrukci se zvláštním veřejnoprávním účelem, a vybíráním takové platby a jejím odvodem operátorovi trhu byli pověřeni provozovatelé přenosové soustavy a provozovatelé regionálních distribučních soustav. Z hlediska techniky výběru bylo podstatné, zda mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byl právní vztah umožňující tuto cenu účtovat. Krajský soud nepřipustil výklad, podle něhož by nebyla u povinnosti výrobce stanovené zákonem k platbě určena osoba oprávněná k jejímu výběru, a stanovena povinnost provozovatele k její úhradě operátorovi trhu bez existence mechanismu k jejímu nahrazení výrobcem. Ohledně aplikovatelnosti cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 o určení výše příspěvku na POZE v rozhodném období odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023 sp. zn. 23 Cdo 2330/2022. Zdůraznil, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nejde o vztah vrchnostenský, nýbrž soukromoprávní, v němž obě vystupují jako podnikatelky, a tento vztah se týká jejich podnikatelské činnosti. Proto se jejich vztah řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též "obch. zák."), přičemž čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. ke dni podání žaloby neuplynula. 5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud výrokem I napadeného rozsudku zčásti zamítl (proti výroku I rozsudku krajského soudu), výrokem II zčásti odmítl (proti výroku II rozsudku krajského soudu) a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. 6. Prvními třemi dovolacími otázkami stěžovatelka polemizovala s výkladem relevantních ustanovení zákona o POZE, že oprávněným a současně povinným subjektem k výběru platby stěžovatelky vyplývající ze zákona je vedlejší účastnice. Pouhá polemika se závěry krajského soudu přípustnost dovolání založit nemohla. Navíc veřejnoprávní charakter platby, jako určitého povinného odvodu vyplývajícího ze zákona, krajský soud nepominul, přičemž povinnost platby vyplývá výslovně z § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE. 7. Nejvyšší soud připustil dovolání k zodpovězení dovolací otázky, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a to zda veřejnoprávní povinnost (resp. oprávnění) provozovatele distribuční soustavy účtovat připojenému výrobci elektřiny cenu na úhradu nákladů na POZE za množství elektřiny jím spotřebované bez použití distribuční soustavy vyplývala ze samotného faktu, že výrobna elektřiny v tomto období byla připojena k distribuční soustavě, tj. zda samotný fakt připojení představoval právní titul k takovému účtování. Dospěl k závěru, že pro vznik povinnosti provozovatelů přenosové a distribuční soustavy účtovat cenu na úhradu nákladů na POZE povinným výrobcům není od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 významný samotný obsah smlouvy mezi nimi uzavřené, neboť povinnost výrobce platit tuto cenu a povinnost provozovatelů ji účtovat vzniká přímo ze zákona a nemusí být obsahem smlouvy. Zákonodárce pak svěřil její výběr ("účtování") soukromému subjektu (provozovateli distribuční nebo provozovateli přenosové soustavy), jímž v případě výrobny připojené k distribuční soustavě je provozovatel distribuční soustavy, k níž je výrobna připojena. Existence vztahu mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy založeného smlouvou o připojení (a faktické připojení výrobny k distribuční soustavě provozovatele) je tak u výrobce připojeného k distribuční soustavě významná toliko pro určení, který provozovatel je povinen (a současně oprávněn) cenu na úhradu nákladů na POZE výrobci účtovat. V tomto směru bylo rozhodnutí krajského soudu v souladu se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud. 8. Dalšími dvěma otázkami, které se týkaly povinnosti výrobce hradit v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 příspěvek na POZE ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí ERÚ účinného od 1. 1. 2013 a nikoli ve výši 495 Kč/MWh podle § 28 odst. 3 zákona o POZE, ve znění zákona č. 310/2013 Sb. a zákonného zmocnění ERÚ ke dni 30. 11. 2012 (ke dni vydání cenového rozhodnutí č. 5/2012) k určení výše ceny na úhradu nákladů na POZE za množství elektřiny spotřebované výrobcem elektřiny bez použití distribuční soustavy ve smyslu § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE, ve znění zákona č. 310/2013 Sb., a to v rozhodném období, se stěžovatelka domáhala přehodnocení závěrů vyplývajících z předchozí judikatury. Nejvyšší soud zde neshledal důvod odchýlit se od své předchozí judikatury (např. rozsudky ze dne 16. 11. 2023 sp. zn. 23 Cdo 2330/2022 nebo ze dne 16. 11. 2023 sp. zn. 23 Cdo 2330/2022). 9. Na další otázce, zda nárok provozovatele distribuční soustavy na z