IV.ÚS 1361/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1361/25 ze dne 30. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. V., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL.M., advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2025 č. j. 47 To 38/2025-46 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2024 č. j. 0 Nt 19051/2024-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, 11. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), usnesením ze dne 18. 9. 2024 č. j. KRPT-119541-142/TČ-2024-070742 zahájila trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. 0 Nt 16084/2024 vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že vazba u něj počíná ode dne 17. 9. 2024, kdy byl poprvé podle protokolu o zadržení omezen na osobní svobodě. Ke dni 17. 12. 2024 ze zákona pominul vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu. Následně okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že podle § 72 odst. 1 a § 71 odst. 1 písm. b) trestního řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu, nepřijal písemný slib stěžovatele, rozhodl, že nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka nad stěžovatelem, nelze ji nahradit uložením některého z předběžných opatření, nepřijal nabídku peněžité záruky matky stěžovatele a zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy posoudily jeho návrhy na nahrazení vazby alternativními opatřeními, zejména zárukou důvěryhodné osoby, nepřípustně formálně a bez náležitého přezkoumání. Brojí proti tomu, že okresní soud ve svém rozhodnutí nevyhověl návrhu na přijetí záruky, kterou nabízela jeho matka, a zároveň nevydal konkrétní výrok, jenž by byl výrazem posouzení tohoto návrhu. Stěžovatel vytýká, že okresní pouze v odůvodnění usnesení uvedl, že jeho matka a družka nebyly shledány jako osoby způsobilé poskytnout tyto záruky, aniž by se zabýval konkrétními okolnostmi a motivací těchto osob, a vycházel z domněnek o jejich schopnosti pozitivně ovlivnit jeho chování, přičemž věc podrobněji nezkoumal. Stěžovatel poukazuje, že jeho matka předložila okresnímu soudu písemné prohlášení, v němž se zavázala k podpoře a péči o něj, předstoupila před soud jako svědek a svou vůli jednoznačně projevila. Dále dovozuje, že soudy měly povinnost interpretovat nabídku záruky podle jejího skutečného obsahu, nikoli pouze podle formálních nedostatků v označení nebo formulaci. Stěžovatel se vymezuje proti závěru krajského soudu, který označil nabídku záruky za neexistentní či natolik nekvalitní, že o ní nebylo třeba rozhodovat, a vytýká, že takové hodnocení je nejen formalistické, ale i v rozporu s textem zákona. 6. Stěžovatel rovněž zpochybňuje požadavek krajského soudu, aby nabídka záruky obsahovala konkrétní opatření, která mají být proti němu uplatňována, a namítá, že taková povinnost ze zákona nevyplývá. Podle něj je smyslem institutu záruky důvěryhodné osoby převzetí dohledu nad dalším chováním obviněného, což jeho matka výslovně deklarovala. Podle stěžovatele nelze zcela odmítnout nabídku záruky pouze pro absenci detailního popisu konkrétních opatření, zvláště byla-li osoba poskytující záruku ochotna čelit dotazům soudu a státního zástupce během vazebního zasedání. 7. Stěžovatel vytýká oběma soudům, že jejich postup byl nepřiměřeně formalistický a v rozporu s požadavkem na zajištění efektivního přístupu k soudu, jak vyžaduje čl. 36 odst. 1 Listiny a judikatura Ústavního soudu [srov. nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 (N 129/100 SbNU 410)] i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 5. 4. 2018 ve věci Zubac v. Chorvatsko, stížnost č. 40160/12, § 97). Má za to, že obecné soudy na něj kladly nepřiměřené požadavky, které překračují smysl a účel právní úpravy, a tím fakticky bránily naplnění práva na soudní ochranu. 8. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud nevyhověl ani dalším navrženým alternativám k vazbě, jako byly písemný slib, dohled probačního úředníka a peněžitá záruka, aniž by dostatečně odůvodnil, proč tyto instituty považuje za nedostatečné. Zdůrazňuje, že jeho matka byla poučena o významu a důsledcích peněžité záruky. 9. Stěžovatel se závěrem vyslovuje, že soudy svá rozhodnutí zatížily vadou nepřezkoumatelnosti a porušily jeho právo na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. a) Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). 12. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 13. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost, neboť představuje významný zásah do života obviněného, izoluje jej od jeho rodinného a sociálního prostředí a často jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. n