Ústavní soud IV.ÚS 1535/22 – Úkony účastníků ve věci samé

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud určil hranici mezi konkretizovanými pozemky v kat. úz. V. V průběhu řízení podáními ze dne 29. 6. 2021 a 22. 9. 2021 navrhl, aby okresní soud připustil změnu žalobního petitu i žaloby, okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že změna žaloby se nepřipouští. Poté stěžovatel okresnímu soudu navrhl, aby v rámci tzv. autoremedury vydané usnesení zrušil, avšak soud na tento návrh nereagoval.

Stěžovatel považuje napadené usnesení za nesprávné, zmatečné a bez odůvodnění, protože "odůvodnění, kterým je nepřipuštění změny žaloby odůvodněno není odůvodnění předpokládané občanským soudním řádem".

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím, kterým by byla věc skončena, nýbrž jde o rozhodnutí ryze procesní. Judikaturní praxe posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí byla sjednocena stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.). Ústavní soud v něm uvedl, že nevylučuje-li občanský soudní řád změnu návrhu, popřípadě napadení nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu, nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V nyní posuzované věci není důvod se od tohoto závěru odchýlit a je vhodné připomenout, že stěžovateli zůstávají zachovány procesní prostředky k uplatnění práv (srov. odůvodnění odkazovaného stanoviska).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.